Měla jsem tu obrovskou čest se s Violou Fischerovou setkat, strávit s ní neuvěřitelný letní čas v jejím „domku na vinici“ na ostrově Elba a pak s ní pravidelně vést telefonní hovory o nesmrtelnosti chrousta i o tom, jak vyvraždit sršně, kteří se po našem odjezdu v domku na ostrově ubytovali. Po návratu do Čech jsme pak v kavárně Slávia plánovaly společnou práci. Už na Elbě za horkého srpnového večera nad sklenicí vína byla nadšená svým nápadem, že mi bude editovat knihu. Ale já jsem krutá editorka, smála se tehdy a vyprávěla, jak nemilosrdně „sekala“ texty svého prvního muže, spisovatele Karla Michala.
Jeden říjnový den jsem s ní ještě hovořila po telefonu, poslala jí text ke kontrole a ona si stěžovala, že ji bolí pravička, že se jí špatně píše. O dva dny později mi již volala její nejlepší přítelkyně, polská překladatelka Dorotka Dobrew, že musí dělat úpravy podle toho, co jí Viola diktuje. Pak se Violin hlas odmlčel, aby o pár dní později zmlkl úplně.
O to nejcennější přicházíme často rychle, nečekaně a bez varování.
