Po Zdeňku Jirotkovi, otci Saturnina, přišlo pěkných pár českých literátů, kteří se mě pokusili rozesmát. Dlouhodobě se to daří jedinému – a to nejen proto, že tento makrobiotik-polyglot požírá zejména zrní a ještě si troufá věřit v Boha. Jde o mého vrstevníka Jana Jíchu, který zrovna vydal svou tuším osmou (samizdat nepočítajíc) knížku.
Jmenuje se Průšvih v Lurdách a je fakt vtipná. Důkazem budiž, že Jíchu pro anotaci Torstem vydaného svazečku po právu velebil (takřka až kanonizoval) člověk humorem vskutku oplývající, Jiří Suchý.
Pár řádků, které o sobě Jan Jícha utrousil na záložku své novinky, prozradí mnohé o stylu jeho psaní. A tak trochu i o obsahu svazku, který ten dobrý muž jistě musí mít založen u svého psychologa v Hatích pod Brdy (nebo kde to s rodinou v mrazu živoří o hrnku vody a skývě chleba): „Jan Jícha se narodil 1980 let po Kristu, doposud je naživu a ani jinak si nemá nač stěžovat. Vystudoval sedm let základní školy, autoškolu na první pokus a dále grafomanii na FF UK v Praze. Z doktorátu zběhl do lesů a strání a věnoval se vrcholovému dřevokazectví. Současně zatoužil zužitkovat svou gramotnost, takže v přestávkách mezi šichtami sází písmenka do řádků. Přežívá jako odborný gelototerapeut, ve volném čase učí na gymnáziu, na práci mu čas nezbývá. Se svou první manželkou má průběžně rostoucí počet dětí, kolísající počet koček a jednoho osla.“
V Průšvihu v Lurdách najdete bizarní příhody, které autora potkaly při jeho záslužné práci turistického průvodce, a zejména popis jednoho zápasu, totiž Jíchovy šňůry sedmi vítězných večerů v televizní soutěži Riskuj!. Vše podle skutečných událostí!
V průběhu čtení jsem měla neodbytný pocit, že ten kluk zná snad všechno na světě. Uklidnila jsem se, že když jsem narazila na zmínku o tom, že román Když v ráji pršelo napsal Jaromír John. Nenapsal. Jícha v mých očích klesl zpátky na zem a já naopak povstala. Tahle knížka mě vážně dostala do kolen.
