Dva dnes nejvyšší činitelé se plíží s věnci k památným místům za noci, za rozbřesku, v mlze, tajně, aby je lidi neviděli, prchají do ciziny. Stát je dost demokratický na to, aby nemohli na vzpurníky poslat policii, ale málo demokratický na to, aby se zmohl na jiné činitele. To je český příspěvek k současné politice světa, i bez něj hodně zašmodrchané.
Za pevnými zdmi
„Odvaha Václava Havla byla obdivuhodná. Byl jsem tehdy v komunistické straně, nebyl jsem tak statečný jako Havel. Proto chci zpětně vyjádřit poděkování a pokoru vůči těm, kteří vyšli z Albertova na Národní třídu. Díky vám, kteří jste byli ve vládě, jež nás přivedla k prvním svobodným volbám, díky vám, kteří jste nás přivedli do NATO, do schengenského prostoru.“
Tohle pronesl 17. listopadu předseda vlády Babiš za pevnými zdmi Národního muzea, kde se skrýval, aby na něj lidé, jimž děkuje, nepískali a nekřičeli fuj! Překvapivé na tomto projevu bylo jen to, že mu ho jeho mediální mudrcové nenapsali už dávno. Nebo naopak, že mu ho nerozmluvili. Věrohodnost jeho náhlé lásky k Václavu Havlovi je blízká nule.
Program: líbivost
Babiš je politik, jenž vyhmatává ze skutečnosti, co se podle mínění jeho odborníků líbí, a sestavuje z těchto líbivostí svůj nepolapitelný politický program. Podobně postupoval při tvorbě svého hospodářského impéria, do něhož zahrnoval vše, co bylo možné v chaosu privatizační éry získat. Používal k tomu metody bez hranic, a protože se to osvědčilo, postupuje tak i v politice. Rozdává státní peníze, slibuje lidem cokoliv, jednou je pravicovým, podruhé zas nalevo, rád má politické lži, kterým se jedni smějí a druzí jim věří.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
