Listopad 89: České dějiny bohužel nepíšou vítězové | Reflex.cz
nahoru

Marek Stoniš: České dějiny bohužel nepíšou vítězové

Marek Stoniš17. listopadu 2019 • 15:30
Počátek. Žena se státní vlajkou 17. listopadu 1989 demonstruje na Národní třídě před policejním kordonem.Policie vzápětí proti studentům brutálně zasáhla
Počátek. Žena se státní vlajkou 17. listopadu 1989 demonstruje na Národní třídě před policejním kordonem.Policie vzápětí proti studentům brutálně zasáhla
• foto: 
ctk

V každé správné revoluci hrají velkou roli symboly. Stejně jako v každých oslavách revoluce. Rok 1948 symbolizuje Klement Gottwald, hlásící revolučně naladěným masám, že se právě vrátil z Hradu a že pan prezident všechny jeho návrhy přijal. V listopadu 1989 se velmi rychle stal symbolem Václav Havel a jeho vítězné „véčko“. Jak to vlastně bylo? A listopad 2019?

Zatím těžko říci. Tři sta tisíc nespokojených občanů na Letné? Andrej Babiš veřejně se omlouvající za to, že neměl před listopadem 1989 tolik odvahy jako Václav Havel? Redaktorka České televize Nora Fridrichová z tribuny na Václavském náměstí velebící revoluci?

Pravdu má asi ten, kdo tvrdí, že chce-li se někdo opravdu dozvědět, jak to nebylo, ať si pustí téměř jakýkoliv vzpomínkový pořad nebo poslechne projev politika o odkazu listopadu 89. Kdybychom si podle nich totiž dělali úsudek o pozadí oné revoluce, možná bychom došli k závěru, že komunistický režim porazila zhruba tato koalice:

- Václav Havel

- Ekologičtí aktivisté

- Eurofanatici

- Mladí marxisté

- Redaktoři České televize

Všechno bylo samozřejmě jinak. Češi a Slováci se zbavili komunistů jako poslední ze satelitů Moskvy. Poláci, Maďaři, i východní Němci byli o několik měsíců před námi. Těžko bylo lze čekat, že jedině u nás „to“ bolševik přežije. Ke zhroucení komunistického totalitního režimu došlo především (to slovo je důležité) díky ekonomickému a politickému tlaku, který na Sovětský svaz vyvinul tehdejší svobodný svět a jeho hlavní vůdcové – Ronald Reagan, Margaret Thatcherová, Helmut Kohl. A nezapomeňme také na zásadní protikomunistickou autoritu Jana Pavla II.

V čele Sovětského svazu stál Michail Gorbačov, který pochopil, že to „tak dále nejde“ a že bude muset povolit socialismu otěže. Naivně se domníval, že může zvítězit jakási Moskvou moderovaný socialismus s lidskou tváří, prostě komunismus, okořeněný některými demokratickými ingrediencemi. Polosvobodou slova, částečně svobodnými volbami, drobným soukromým podnikáním. Což je naivní. Buď komunismus nebo svoboda. Nic mezi tím neexistuje.

Tichá dohoda

Všechny revoluce v moskevských koloniích měly koncem devětaosmdesátého roku pestré národní mutace. Někde se popravovalo (Ceausescu a jeho žena), jinde se zase „sametilo“ a vyhlašovala tlustá čára za minulostí (Praha). Ale cíl všech revolucí tehdejší doby byl stejný: Navždy skoncovat s režimy, ve kterých monopolně vládly komunistické strany. S režimy, které svým občanům vzaly základní občanská práva, a které dovedly hospodářství prostřednictvím centrálního plánování ke krachu a drastickému zaostávání za vyspělým světem.

S jistou mírou zjednodušení lze tvrdit, že u nás právě onen hebký havlovský samet způsobil to, co tak krásně vyjevily probíhající oslavy listopadu 1989: Především hněv velké části občanstva vůči současné vládě, v jejímž čele stojí někdejší prominentní člen komunistické strany a spolupracovník Státní bezpečnosti.

Na „kdyby“ dějiny nehrají, ale kdyby Václav Havel a někdejší generalita Občanského fóra neuzavřeli s tehdejším komunistickým vedením země tichou dohodu o neútočení, nemohlo by se třicet let poté stát, že nám vládnou lidé typu Andreje Babiše nebo Vojtěcha Filipa. Kdo chce symbol, může jej mít: Když se z vůle Václava Havla stal předsedou federální vlády komunistický nomenklaturní kádr, někdejší ministr pro legislativu (!) Štrougalovy vlády Marián Čalfa, dostal generální Havlův politika pardonu komunistům dosti odpudivou tvář. Jistě, i třicet let po listopadu se vedou debaty, jestli a jak se měla zakázat komunistická strana, jaký by to mělo smysl, atd. Těžko říci, ale možností, jak pojmenovat a potrestat konkrétní zločiny komunismu na vlastních občanech, bylo jistě více, než prostřednictvím relativně měkkého lustračního zákona.

Všichni proti Klausovi

Dalším smutným stigmatem třiceti svobodných let je permanentní boj (v českém pojetí spíše okopávání kotníků) liberálních levičáků s Václavem Klausem a jeho světem. Ostrý boj se vede prakticky od počátků vzniku Občanského fóra, nesmiřitelný od září 1990, kdy byl Václav Klaus s převahou zvolen předsedou Občanského fóra a začala jeho práce na přeměně ideově rozplizlého revolučního hnutí ve standardní politickou stranu.

Přeživší otcové zakladatelé, případně strážci odkazu OF, mají dodnes pocit, že revoluce jim byla ukradena někým, kdo prostřednictvím ekonomické transformace rozkradl tuto zemi pro sebe a vrstvu svých vyvolených. Nic není vzdálenější pravdě. Tuto zemi zničili a své vlastní občany okradli mezi lety 1948 a 1989 komunisté. Kdo chce pochopit, ať si přečte stručné dějiny zemědělské kolektivizace, a uvidí na konkrétních osudech poctivých lidí a jejich rodin, co znamená kolektivní bolševická krádež v přímém přenosu. Možná se někteří dnešní studenti pražské filozofické fakulty budou divit, ale trh a kapitalismus je jedinou a přirozenou odpovědí na všechny odnože socialistického experimentu a minimálně v první polovině devadesátých let pro něj většina našich občanů ve vidině rychlého růstu životní úrovně hlasovala.

Když dnes protestují někteří univerzitní činovníci proti tomu, aby Václav Klaus vystupoval na jejich půdě v rámci oslav třiceti let svobody, je to absurdní divadlo dovedeno do důsledku – málokdo lépe dnes onu dobu reprezentuje lépe, než právě on.

Ale za čerty jsou dnes, kdy oslavujeme svobodu, tedy logicky i svobodu jiného názoru, i jiní, než Václav Klaus. Některé názory, nijak extrémní, se už zase „nesmí“. Nesmí se pochybovat o nástrojích proti klimatickým změnám, nesmí se zvedat obočí nad rostoucím počtem pohlaví, o „civilizačním pokroku“, který do Evropy přináší nelegální migrace a nejmírumilovnější náboženství na světě – islám, o boji za absolutní genderové a další rovnosti.

Mnozí lidé se domnívají, že výročí listopadu 1989 by mělo být jakýmsi aktem smíření a společnou oslavou demokracie a svobody. V Česku je to ovšem těžko realizovatelná představa. Společný večírek vlků a ovcí byste uspořádat nechtěli?





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější