Karel Steigerwald: Braňte se, jinak přijdou Češi o svobodu rukama Čechů | Reflex.cz
nahoru

Karel Steigerwald: Braňte se, jinak přijdou Češi o svobodu rukama Čechů

Karel Steigerwald13. listopadu 2019 • 20:30
Červen 1989. Karel Steigerwald dělá rozhovor s Václavem Havlem do samizdatových Lidových novin.
Červen 1989. Karel Steigerwald dělá rozhovor s Václavem Havlem do samizdatových Lidových novin.
• foto: 
archív Karla Steigerwalda

Když se valila první obrovská demonstrace v listopadu 1989, stál jsem na nábřeží vedle dr. Vodičky, ředitele Divadla Na zábradlí. Pozorovali jsme řeku lidí, oba dojati. Konečně to prasklo! Všiml jsem si, že Vodička, tehdy už starý muž, pláče. Nebrečte, doktore. To se kolem nás valí naše příští svoboda, řekl jsem pateticky. Já vím, řekl doktor a ušklíbl se. Tohle je můj sedmej převrat. A polkl slzy. Aha, sedmý, pomyslel jsem si. Kolik převratů mám za sebou já?

Mýtus svobody a mýtus českého gestapismu

(Květen 1945)

Protože mi bylo jen pár dnů, nemám na první převrat vzpomínky. Jeho velikost a hrůzu jsem začal chápat za mnoho let. Řekl jsem jednou, už velký, Pavlu Tigridovi, že si ho vážím za odvahu, s níž se skoro sám veřejně proti českému gestapismu tehdy postavil. Většina si myslela, odpověděl, že to není gestapismus, že je to spravedlivá odplata za to, co nám spáchali Němci. Ale odvážný jsem nebyl, to by mě rozškubali. Kritizoval jsem jen ta zvěrstva, do hloubky jsem si netroufl jít. Nebyla to odplata, byl to nácvik příštích krutostí komunismu. Dodnes to lidi nechápou, povzdychl. Tak Tigrid viděl rozjásané jaro osvobození.

Vzhůru do krvavých zítřků

(Únor 1948)

Už jsem byl tříletý. Dospělí kolem se rozčilovali. Dokola mluvili o straně. Kdo tam je, kdo tam chce, kdo tam nikdy nepůjde. Věděl jsem už, že strana je místo, kam se chodí, když se tam musí. Švec Vik tam šel, říkali dospělí, aby zachránil firmu. Nic nezachránil, řekl někdo! To je řečí kvůli záchodu, kam se musí, myslel jsem si. Později jsem začal vnímat dva hrdiny, Zátopka a Zápotockého, jenže jsem si pletl, kdo je kdo. Splést se byl znak doby. Jednou zmizel srnec Ferda, který mi žral z rukou kaštany. Dozvěděl jsem se, že ho náš hajný upekl. Snědl ho Zápotocký, který zavítal do našeho města, aby lidem řekl, jak se správně běhá. Začal jsem ho nenávidět, i když běhal pěkně. Snědl Ferdu! Později mi řekli, že Zápotocký je komunista. Tak jsem začal všechny ty žrouty srnců nenávidět. Snil jsem, že jednou Ferda přijde a rozpíchá je parožím. Nikdy nepřišel. To už jsem se dozvěděl, že Ferdu, hořela právě Budapešť, snědl Zátopek. Srnce jsem už nelitoval, vždyť komunismus zabíjel i lidi! Splaskly mu ideály.

V lese za městem jsme s dalšími antikomunisty ze šesté třídy hloubili bunkr. Až to praskne u nás, oběsíme ředitele školy, plánovali jsme, ale neprasklo to. To už jsem se pod vlivem brožurky s názvem Dialektický materialismus sám měnil ve vědeckého komunistu. Tím jsem ke zděšení rodičů zůstal asi do patnácti let. Pak mi v návaznosti na pubertu začal vývoj od komunismu pryč. Vrcholil za ruské okupace. Nedávno jsem se do lesa šel podívat, zemljanku zasypal čas. Nebyl tam ani ten les. Škoda, měly jsme ho my děti oběsit… Bůh by nás pochopil, napadlo mě.

Stalinismus s lidskou tváří

(Pražské jaro 1968)

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější