Soudy jsou a budou pomalé. Do značné míry si za to ale můžeme sami žalobami malicherností | Reflex.cz
nahoru

Soudy jsou a budou pomalé. Do značné míry si za to ale můžeme sami žalobami malicherností

Petr Kolman11. listopadu 2019 • 14:00
Soudní průtahy stojí státní kasu desítky milionů ročně.
Soudní průtahy stojí státní kasu desítky milionů ročně.
• foto: 
ČTK

Češi jsou takový národ věčných stěžovatelů, i když se mají v principu dobře. Nadávají na školství, na zdravotnictví, na dopravu, na tchyni, na počasí, na politiku. A samozřejmě si stěžují také na justici. Jeden z evergreenů: „Naše soudnictví je pomalé a politici by s tím měli konečně něco dělat. Máme špatné zákony, chybí legislativa,“ slýcháme neustále. A ode všech, nejen od právníků. Přiznám se, že stesky nad pomalostí a vleklostí justice vnímám již od roku 1993, kdy vznikl náš stát. Dovolím si ve stručnosti poukázat na jeden opomíjený aspekt, o kterém se politici, patrně ve strachu o hlasy voličů, bojí hovořit: Za pomalost justice si – jako občané – můžeme do značné míry sami. Naše soudy jsou totiž mnohdy zavalovány neskutečnými malichernostmi, patrně jako nikdy v historii.

Že u soudů končí skutečné malichernosti, přitom platí pro soudy civilní, trestní, správní i pro soud ústavní. To, co si dříve sousedé, spolupracovníci, příbuzní či obchodní partneři vyříkali mezi sebou, se dnes nadměrně často řeší žalobami. A nejen v Česku, je to problém celoevropský.

Nedávno mne jako učitele správního práva například zaujal judikát Nejvyššího správního soudu, který rozhodoval o udělení ředitelské důtky ve škole. Ano, někomu stálo za to hnát až k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS), tedy až do justiční metropole Brna, prachobyčejnou ředitelskou důtku. Ano, důtku! Dokonce to nebyla ani dvojka z chování či nedej bože pětisetkorunová pokuta.

Pro jistotu jen dodávám, že NSS jasně řekl, že rozhodnutí o udělení důtky ředitele školy nenaplňuje znaky správního rozhodnutí, o němž by bylo nutno vést správní řízení, a proto nelze shledat povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení. A nelze jej tedy následně žalovat ve správním soudnictví. Upozornil tak rodiče, že ředitelské důtky (jako výchovné opatření bez právních následků) jejich malých či větších nezbedů naštěstí správní soudnictví nákladně řešit nebude. Prozatím.

Nicméně i tak jsou naše soudy mnohdy zavalovány neskutečnými věcmi. A to neplatí samozřejmě jen pro soudy správní. Někdo namítne: „Co vám na tom vadí? Každý má právo se soudit, o co chce, jsme v právním státě.“ To jistě ano, ale odvrácenou stranou téže mince je, že se pak logicky nedostává energie a času na závažnější věci. Ani volání po vyšším počtu soudců nedává moc smysl, aktuálně máme jeden z nejvyšších počtů soudců na světě na počet obyvatel. V posledních letech došlo i k nárůstu počtu asistentů soudců a justičních čekatelů. Takže ani apelování na posílení těchto pomyslně nižších kádrů dnes není příliš na místě. Tyto postesky byly vhodné před patnácti a více lety, kdy byl tohoto „erudovaného obslužného justičního personálu“ větší nedostatek.

Až zase bude někdo lkát nad pomalostí justice a neschopností soudců a politiků, bylo by dobré mu pro vyváženost připomenout, že část viny leží i na nás. Na české společnosti, která se soudí, soudí a soudí, a to mnohdy v nesmyslných věcech. A tomu ani sebelepší procesní předpisy nezabrání.

Jak radili již staří římští právníci, nad hloupostmi je lepší mávnout rukou než prosoudit půlku života. Na závěr připomenu klasická Ciceronova slova: „Na moři a před soudem jsi v rukou božích.“ A proto se soudům v méně podstatných věcech raději vyhýbejme, dodávám já.

Autor je právník.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější