V posledních měsících vidím víc a víc, jak se mladí lidé bouří. Mají pocit, že je vše špatně. Částečně typické postpubertální pocity. A částečně jejich kritiku beru. Zvykli si, že všechno mají hned. A teď najednou narazí. Dospějí, chtějí se osamostatnit, pořídit si vlastní bydlení – a ono to nejde. Najednou jim to kapitalismus nedá.
Pohádka, kterou viděli v amerických filmech, kde čerstvý absolvent školy koupí nový dům a auto a startuje úžasnou kariéru plnou konzumu, nepřichází. Realita je jiná. Nájmy jsou tak drahé, že mladí na ně nemají. A tak nestartují nic. Žijí v mamahotelu, remcají a bojují za klima, které jim prý zničila ta hnusná generace jejich rodičů. Sněhová vločka roztála. Setkala se se skutečným životem.
Život je ale boj a nic není zdarma. A bydlení v ČR obzvlášť ne. Dostupnost bydlení je totiž v ČR podle studie společnosti Deloitte nejhorší v Evropě. Analýza porovnávala obdobné byty v různých státech Evropy a měřila jejich ceny nikoli v penězích, ale v měsících. Počítala, jak dlouho musíte v dané zemi na daný byt šetřit z průměrného platu.
Výsledek je žalostný. V ČR musíme na průměrný byt šetřit 11,2 roku. Druhá nejhorší situace je v Lotyšsku, kde musí lidé v průměru šetřit 10,1 roku. Naopak v Portugalsku či Belgii to jsou jen 4 roky.
Máme drahé byty a nízké mzdy
Teď je otázkou, jestli máme tak drahé nemovitosti, nebo nízké příjmy, nebo oboje. V každém případě našetřit na nové bydlení mají Češi mnohem složitější než jinde v Evropě. Statistika přitom ukazuje, že lepší to jen tak nebude, protože nemovitosti u nás zdražují rychleji, než rostou mzdy. V porovnání s Paříží jsou totiž pražské byty stále čtyřikrát levnější, takže mají v očích mnoha spekulantů velký prostor k růstu.
Jenže velký nepoměr mezi cenou nemovitostí a příjmy je pro ekonomiku rizikový. Lidé jsou zadluženi až na dřeň a kdyby jim najednou vypadly příjmy, budou namydlení. Navíc jim nezbývá dost peněz na další výdaje, což brzdí ekonomiku.
Už si toho všimli i v zahraničí. Evropský výbor pro systémová rizika (ESRB) vydal varování a doporučení týkající se zranitelnosti trhu s byty ve střednědobém výhledu pro celkem jedenáct zemí. Je mezi nimi i ČR. ESRB varuje před nadhodnocením cen nemovitostí spojeným s vysokým růstem úvěrů na bydlení.
Nedostupnost bydlení vede logicky k tomu, že všichni nemohou bydlet v Praze, stěhují se do okolních měst a do Prahy dojíždějí. To je ovšem neekonomické (i neekologické). Situace dotlačí firmy i jejich zaměstnance, aby ve větším množství pracovali z domova. U všech profesí to nejde, ale u mnoha profesí to není díky novým technologiím problém.
Stěhovat se z Prahy za dostupnějším bydlením ale není nic nového. Mladí lidé to v devadesátých letech dělali běžně. Hypotéky tehdy ještě neexistovaly. Developeři teprve začínali a byty nebyly. Dnešní mladí tedy nezažívají nic extra. Bydlet s rodiči bylo v této zemi vždy obvyklé. Neobvyklá je jen generace, která ještě nepochopila, co znamenají slova „šetřit“ a „nedostatek“. Moje generace ještě vyrůstala rodičům, kteří vyprávěli, co všechno po válce nebylo. Tato generace už zažila pouze obchody plné k prasknutí.
To ale mladí lidé nechtějí slyšet, podobně já jsem nechtěl slyšet otce vyprávět, že když byl mladý, stálo v hospodě pivo korunu čtyřicet. Který hipster by chtěl fotit snídani s fotrem u stolu? To mu na Instagramu nikdo neopalcuje. To raději půjde protestovat proti hnusnému kapitalismu a bankám, které mu nedají úvěr, když nemá v kapse ani floka.
Jenže za drahé byty nemohou ani banky, ani kapitalismus. Za drahé byty mohou úředníci a centrální bankéři. Úředníci kvůli tomu, že je u nás neskonale komplikované získat stavební povolení, což prodražuje výstavbu. Podle Světové banky máme 156. nejdelší stavební řízení na planetě. Rychleji získáte všechna razítka na postavení domu v Indii i na Ukrajině. Stali jsme se byrokratickým rájem. Druhým viníkem jsou centrální banky, které v mnoha zemích světa poslaly úrokové sazby do záporných hodnot. Jak houby po dešti se proto rojí spekulanti, kteří nakupují byty. Nemovitosti proto zdražují globálně. Papírky označované jako bankovky nechtějí. Chtějí reálná aktiva, protože cítí, že globální ekonomika jde divným směrem.
Čert a levice nikdy nespí
V Německu už našli „řešení“. Nejprve v Trevíru za účasti šéfa Evropské komise odhalili sochu Karla Marxe, aby letos v létě v Berlíně navrhli zmrazení nájmů pod stávající tržní úrovní. Takový netržní nesmysl přitom nenavrhuje nějaká nula, ale Katrin Lompscherová, což je berlínská radní odpovědná za bytovou politiku. Berlínské nájemné by tak mělo být nižší než pražské! Dává to logiku? Bohatší město a levnější nájmy?
Tak jasně, v Berlíně za posledních deset let vyskočily nájmy o 90 %. Lidé na ně nemají a remcají. Nižší nájemné se jim proto líbí. Jenže jestli se bouří, že není dost bytů, kde se ty další byty vezmou? Levice proto mluví o tom, že by se regulace vztahovala jen na starší byty. Ani to ale není řešením. Výsledkem bude, že všichni budou chtít bydlet ve starších domech, protože budou mít regulované nájemné. Do těchto domů ale nebude nikdo investovat. Budou špatně prodejné.
Berlín tak skončí jako Havana. Tam už mnoho domů spadlo a mnoho je podepřeno trámy, aby pád oddálili. Boj s kapitalismem tak skončí jako vždy. Bude to pár let trvat, než se k němu budou chtít všichni vrátit, protože nic lepšího jsme stále nevymysleli.
