Chudáček ministr kultury docent Mgr. Antonín Staněk, Ph.D. Kdekdo na něj útočí, dokonce jeho vlastní strana ho vyzývá, aby konečně opustil svoji funkci. Jenže on nechce, cítí se zneuznaný a hovoří o zradě a nevěře. Jeho případ se tak stal jednou z nejbizarnějších věcí české politiky posledních let. Celé je to trapné a bohužel to přišlo v době, kdy by se naše veřejnost i politická scéna měly věnovat něčemu zcela jinému.
Aféra kolem Staňka vypukla, když odvolal 18. dubna z funkcí ředitele Národní galerie Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Zda má v tomto sporu pravdu ministr kultury, nebo dva výše jmenovaní, zkoumá policie. Ovšem Antonín Staněk se v posledních týdnech, kdy podal demisi (tu prezident Zeman odmítá přijmout a odmítl ho odvolat i na naléhání koaliční vlády), chová směšně. Teatrálnost, s níž se někdejší učitel do dlouhé pře pustil, připomíná amatérské školní divadlo.
Bohužel se tak děje v době, kdy se Česká republika dostala do prekérní situace, o které by se mělo daleko více diskutovat. Neschopnost zemí Visegrádské čtyřky cokoli na úrovni Evropské unie prosadit, vedla v minulých dnech k nesmyslnému německo-francouzskému kompromisu, který vedl k dosazení federalistů, podporovatelů migrace a levičáků na nejvyšší posty EU. To je skutečný a velmi vážný problém pro Česko. Jenže my se místo toho věnujeme absurdní kauze kolem šéfa rezortu kultury.
Prezident Miloš Zeman a jeho mluvčí Jiří Ovčáček před veřejností zásadně titulují Staňka slovem „docent“. Zřejmě aby mu dodali vážnosti. Ale i to zavání trapností. Měl jsem možnost vidět celou habilitační práci pana Staňka, za kterou v roce 2013 titul docent získal. Je to naprosto nepoužitelné dílo, které neslouží české veřejnosti k ničemu. Ostatně napovídá tomu i název: „Výchovné paradoxy v kontextu didaktiky společenských věd a jejich reflexe učiteli vybraných společenskovědních předmětů na úrovni sekundárního vzdělávání“. Má ještě podtitul „Teoreticko-empirická studie jako výstup jednoho tématu výzkumu pedagogických jevů v didaktice společenských věd“. K tomu není potřeba cokoli dodávat. Takže není docent, jako docent.
Zajímavé pak je, že sociální demokracie má na směšnost v české politické jakýsi patent. Trapné výroky kdysi opakovaně pronášel její člen Stanislav Gross, bývalý ministr vnitra a později premiér. Směšností se proslavil vyučený traktorista Miloslav Vlček, který se stal omylem v roce 2006 předsedou Poslanecké sněmovny. Mimochodem, ten také slíbil, že z funkce odstoupí a pak to neudělal. Absurdními výroky se proslavili i pražští politici ČSSD – Karel Březina, Miroslav Poche a Petr Dolínek. Zcela zvláštní myšlenkové konstrukce často nabízí rovněž poslankyně Alena Gajdůšková či ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. A mistrem oboru je v současnosti především Antonín Staněk.
Jak celá kauza ministra Staňka skončí, uvidíme v příštích dnech a týdnech. Ovšem to, s jakou vehemencí se o ní mluví a jak prapodivně se u toho naše politické špičky chovají, jenom dokládá, že občasnou bizarnost české politiky jen tak někdo v Evropě nepřekoná. Výrazně k tomu přispěl i samotný ministr. Přitom slovo kultura, kterou by měl vést, pochází z latinského cultura, což je definováno jako „to, co je třeba pěstovat“. Jenže absurdní spor ukázal, že v tomto směru nic nepěstujeme, naopak to boříme.
