Nakonec to dopadlo jako vždy. Vrcholní politici členských zemí EU navrhli rozdělení nejvyšších postů v různých institucích a zcela nepřekvapivě vyhrála – Angela Merkelová. Pomohl ji francouzský prezident Emmanuel Macron, polský předseda Evropské rady Donald Tusk i některé satelity Německa. Naopak prohrálo mnoho voličů, kteří se zúčastnili květnových voleb do Evropského parlamentu. A na ocasu zůstaly i země Visegrádu, přestože premiér Andrej Babiš tvrdí opak.
Velký evropský švindl, jinak se výběr kandidátů a kandidátek na nejvýznamnější posty v EU nedá nazvat. Nejde pouze o tom, že nakonec (ostatně jako vždy v posledních letech) vyhrála především německá kancléřka Angela Merkelová a že všechny nejvyšší posty obsadí lidé ze západní Evropy. Tristní pohled je i na některé osoby, které budou v příštích letech Evropu řídit.
Za selhání se dá označit i postup zemí Visegrádu, včetně České republiky. Ty za své vítězství označují rázné odmítnutí nominace Franse Timmermanse na předsedu Evropské komise. Tento Nizozemec byl v minulých letech skutečně velmi kritický k vládám v Polsku a Maďarsku a je příznivcem migrace. Ovšem na dva nejvyšší posty teď míří ještě větší podporovatelé migrace – belgický premiér Charles Michel do funkce předsedy Evropské rady a španělský ministr zahraničí Josep Borrell má být šéfem evropské diplomacie. To není vítězství Visegrádu, naopak, je to trpká prohra.
Kde se vzali, tu se vzali
Jak se ukázalo, premiéři Česka, Maďarska, Polska a Slovenska se sice na summity, které o kandidátech na vrcholné evropské posty jednaly, hlasitě a celkem poctivě připravovali, ale výsledek je pro nás prakticky nulový. Určitě se ale objeví brzy tvrzení, že jsme si svými ústupky „vybojovali“ důstojné portfolii v Evropské komisi. K čemu nám ale bude, když hlas jiných bude znít razantně a zřejmě jinak, než chceme?
Země Visegrádu neměly podle všeho žádný plán B, či plán C. Sice společně s Itálií zabránily nominacím takzvaných „spitzenkandidátů“ na post šéfa Evropské komise, o kterých rozhodly jednotlivé frakce Evropského parlamentu už před květnovými volbami (patřili mezi ně německý lidovec Manfred Weber a právě Timmermans), ale výsledkem jsou jiní lidé, které si vybrala Angela Merkelová, Emmanuel Macron a jejich spojenci. A pohled na kandidáty je spíše kormutlivý. Že v Evropě probíhají postupné změny na politické mapě a že mnoho voličů je s postupy evropských orgánů nespokojených, na to nebyl brán žádný ohled. Je to nesmyslný postup, který se může v budoucnosti vymstít, protože dál posílí populisty a extremisty.
Kdo nám má vládnout
Ještě se uvidí, zda všichni ti, kteří byli šéfy členských zemí EU nominováni do nejvyšších evropských funkcí, je nakonec obsadí. Ale je to zjevně výsledek umolousaného kompromisu. Většinou se jedná o lidi, kteří budou poslušně sloužit zájmům Německa, Francie, Španělska a zemí Beneluxu. To je nedobrá situace pro střední Evropu, protože se navíc předpokládá, že Velká Británie Evropskou unii skutečně opustí.
Podívejme se na navržené.
Na post předsedkyně Evropské komise byla navržena Němka Ursulavon der Leyenová, která je členkou CDU, tedy strany kancléřky Merkelové. Leyenová je dlouhodobě kritizována, že přivedla jako ministryně obrany do „katastrofického stavu“ německou armádu, která dnes patří mezi slabší články NATO. Na svém postu navíc čelila v minulých letech několika skandálům a řízením. Nedá se navíc vůbec předpokládat, že by byla nějak zvlášť vstřícná k zemím střední Evropy, protože je to dlouholetá podřízená Angely Merkelové.
Do funkce předsedy Evropské rady byl navržen belgický premiér Charles Michel. Ten v prosinci 2018 po summitu EU na adresu států Visegrádu (tedy i Česka) prohlásil: „Tím, že tvrdohlavě, opakovaně, systematicky odmítají prokázat aspoň minimální solidaritu, otevírají automaticky politickou debatu o schengenském prostoru, ve skutečnosti právě otevírají otázku jejich vlastního setrvání v schengenském prostoru,“ řekl s odkazem na země visegrádské čtyřky a jejich postoj k migraci. Tak to je pro nás skutečně volba snů…
Na post Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (šéf diplomacie EU) má nastoupit Španěl Josep Borrell. Tento ministr zahraničních věcí je ale členem několika neziskových organizací, které také podporují masovou migraci. Kromě jiného k migrační krizi prohlásil, že „Evropa vzhledem k demografickému vývoji potřebuje novou krev“. Evropskou diplomacii vedla pět let neúspěšně italská levicová politička Federica Mogheriniová. Její nástupce je v případě zastávaných názorů ale prakticky stejný. Navíc Španělsko neuznává jednu evropskou zemi, Kosovo. A to může být také problém. Borrell je rovněž zapřisáhlý odpůrce demokratických snah Katalánců o narovnání vztahů s centrální vládou v Madridu.
Předsedou Evropského parlamentu se pak má stát italský socialista David-Maria Sassoli. To bude další problém, protože jeho strana není v Itálii u moci. Sassoli by tak mohl následovat příkladu Poláka Donalda Tuska, který se postavil do role „užitečného idiota“ a pomohl teď Německu a Francii zorganizovat dohodu o obsazení nejvyšších postů. Učinil tak v přímém rozporu s názory polské vlády.
Za jedinou rozumnou volbu se dá proto považovat návrh, že dosavadní šéfka Mezinárodního měnového fondu Francouzka Christine Lagardeová, povede Evropskou centrální banku. Ovšem to byla podmínka Francie a Lagardeová má především zamezit možným turbulencím spojeným se společnou měnou euro. Takže i tady to bude mít Berlín a Paříž plně pod kontrolou.
Co to znamená pro Česko?
Všechny vzpomínané nominace nejsou pro Českou republiku dobrou zprávou. Podobně jako v minulosti toho ovlivníme málo. Premiér Andrej Babiš sice tvrdí, že vyjednal to nejlepší, co mohl, ale pravda to není. Ne, že by se nesnažil, ale opět se ukázalo, že vládci Evropské unie pořád nechtějí slyšet různé názory občanů a že východní a balkánská část EU zůstává v případě vlivu na ocasu. Volba kandidátů také naznačuje, že žádná reforma EU se konat nebude. Situace byla naopak zabetonována. A to není ani pro nás, ani pro celou Evropu, dobře.
