Niki... Byl prvním. Prvním mým závodnickým hrdinou. Dřevní vzpomínky na náš „vztah“ jsou z jeho začátků ve F1. Jezdil v týmu BRM a já právě přecházel ze školy mateřské do školy základní. Na plné pecky se má víra v něj rozjela v roce 1977.
Poté, co sezonu předtím zázračně přežil strašlivou havárii na Nürburgringu, se stal podruhé šampionem F1 a mým Králem závodění. V ten čas bylo se mnou mimochodem zcela jasno – motorsport mě pohltil a dodnes neopustil. „Je to louda, ne Lauda, Andretti je lepší…“, popichoval mě věčně strýc Josef z brněnských Bosonoh. Ale já se nedal, a za Nikiho vždy bojoval. Portrét vznikl při jeho návštěvě Brna. Byla radost s ním vést dlouhý rozhovor pro mého tehdejšího zaměstnavatele, Deník Sport.
Zejména v pasážích, kdy popisoval prožitky z původního Masarykova okruhu: „Dodnes nechápu, že jsem se svým silným BMW neskončil v některém z domků v kuchyni u hospodyňky podél trati,“ usmíval se Niki Lauda.
Jarní cena Brna, duben 2004
První kapitola z knihy RACING’N’ROLL, Slovart 2016.
