Václav Klaus mladší často a rád peskuje své parlamentní kolegy za schvalování byrokratických, nesmyslných či nevymahatelných zákonů. Legislativa o sociálních sítích, kterou navrhuje, je přitom přesně z tohoto soudku.
Zákon předložený Klausem juniorem stanovuje postih až padesát miliónů korun, případně až tříleté vězení pro právnickou či fyzickou osobu provozující sociální síť, pokud smaže uživatelský příspěvek či uživatele zablokuje. Týkat se to má provozovatelů sítí s více než sto tisíci uživateli. Už samotná definice zákona je děravá jak ústa staré ženy, řečeno po indiánsku. Jak budou definováni „uživatelé“ sítě? Půjde jen o profily fyzických osob, nebo i různé zájmové stránky a skupiny? Bude-li mít sociální síť sto jeden tisíc registrovaných profilů, jak budou soudy zjišťovat, kolik z nich je autentických, aktivních a kolik je mrtvých, vytvořených boty či jednoduše falešných? Bod o „více než sto tisících uživatelů“ je samozřejmě z prstu vycucané hausnumero. Sociální síť s takovým počtem uživatelů nemá na globální úrovni větší význam než místní sdružení zahrádkářů.
Zákon má cílit na celosvětové sítě a konkrétně na Facebook – patrně i proto, že s platformou s modrým efkem ve znaku má mladý Klaus největší zkušenosti a těší se zde rozsáhlé podpoře fanoušků. Jak by tedy české soudy vymáhaly podobný zákon po korporaci, která v Česku nesídlí, nemá zde žádnou infrastrukturu a řídí se americkým právním systémem? Odpověď zní, že pochopitelně nijak. A autor zákona to jistě dobře ví. Klausův legislativní návrh je čistý politický marketing, šaškárna určená jeho příznivcům a těm segmentům společnosti, jež věří, že Mark Zuckerberg, patrně ve spojení se Sorosem a ilumináty, chtějí český lid odstřihnout od pravdy.
Klaus mladší uvádí, že mu jde především o „svobodu internetu“. Už z tohoto výroku lze poznat, jak zásadně se pan poslanec v problematice neorientuje. Internet není a nikdy nebyl jakási jednolitá entita a nikdy zde neplatila univerzální svoboda. Internet je soustava globálně propojených počítačových sítí, kde platí taková pravidla, jaká si majitel té které sítě (případně ten, kdo provozuje software či servery, na nichž síť běží) určí. Jiná pravidla platí na webech České televize, jiná na webu Reflexu a zase jiná řekněme na diskusním fóru tureckých sadomasochistů. Totéž platí pro Facebook. Pan Klaus si, při jeho zjevné inteligenci poněkud nepochopitelně, zřejmě myslí, že když jsou služby Facebooku či Twitteru zdarma, případně proto, že si zde platí reklamu, tak mu zdejší prostor jaksi patří. Je to podobně stupidní jako domnívat se, že když přijdu do hospody a dám si tam pivo, tak je ta putyka moje. Opak je pravdou.
Schytáte blokaci nebo příspěvek smažou
Technologické firmy, podobně jako hostinští, rády přivítají návštěvníky (nebo uživatele) a rády jim poskytnou služby (nebo nalijí). Ale vyžadují respektování určitých pravidel. Když začnete v hospodě močit do rohu, chytne vás výčepák za flígr a vyhodí. Když se na Facebooku chováte způsobem odporujícím místním pravidlům, tak schytáte blokaci nebo vám příspěvek smažou. Nepohybujete se totiž ve veřejném prostoru, jak se patrně domnívá Klaus mladší, ale ve firemním prostředí. Za vývoj, provoz a udržování tohoto prostředí zaplatila korporace miliardy dolarů, a tak si vymiňuje právo určovat, co je přijatelné a co ne.
Není pochyb o tom, že velké technologické firmy z Kalifornie prosazují na svých platformách korektní chování a že zde ani náhodou neplatí absolutní svoboda slova. Označovat to za cenzuru je však zcela scestné. O cenzuře lze mluvit výhradně ve vztahu občana a státu. Facebook či Twitter jsou soukromé společnosti. Očekávat, že umožní ve vlastním korporátním digitálním prostoru zcela neregulované chování, je naprosto absurdní. Je to jako divit se, že TV Nova nevysílá v osm hodin večer islandské artové filmy. Mladý Klaus by jistě neoznačil za cenzuru, kdyby například institut jeho otce odmítl uveřejnit na svých webovkách výzvu k celosvětové ekologicko-feministické revoluci. Přesto chce legislativně upravovat obdobné chování jiného, byť dramaticky většího soukromého subjektu.
Ukázkový populismus
Václav Klaus mladší a jeho političtí přátelé, zvláště z řad SPD (návrh zákona podepsal například poslanec Lubomír Volný, jehož sociální profily patří k tomu nejbizarnějšímu, na co lze v české politice narazit), se s oblibou stavějí do role trpících a ublížených, jimž zlá americká korporace znemožňuje svobodu vyjádření. Mít profil na Facebooku přitom není automatické právo. Pokud se panu Klausovi interní politika firmy nelíbí, nikdo ho nenutí, aby její služby využíval. Na internetu jsou bez problému dostupná místa, kde panuje absolutní svoboda slova. Že je Klaus mladší zřejmě nezná, je čistě jeho problém. Právě tak mu nikdo nebrání, aby názory své a svých souputníků šířil například prostřednictvím vlastních webových stránek. Klausův zákon ve skutečnosti není snahou zajistit větší svobodu vyjadřování v kyberprostoru. Jde o pokračování dlouhodobé strategie, v jejímž rámci se poslanec Klaus zkratkovitě, polopravdivě nebo rovnou nepravdivě vyjadřuje ke složitým problémům a posiluje tak u svých příznivců polohu „obyčejného fotříka od rodiny“ (jak o sobě sám mluví), který se zbytečně nezdržuje s komplikovanými řečičkami. Jinými slovy, jedná se o ukázkový populismus.
Interní politika firem provozujících platformy sociálních sítí je nepochybně problematická. Především jde o to, že pravidla jsou značně nejasná, a zejména v případě malých zemí, jako je Česko, se uživatel jen obtížně dobere toho, proč mu vlastně byl příspěvek smazán nebo za co konkrétně byl zablokován. Mnohem důležitější však je, že ke každé mainstreamové, korporátní službě typu Facebook existuje svobodnější, neregulovaná alternativa. Internet je prakticky dokonalé tržní prostředí a státy by do něj měly zasahovat co nejméně. Uživatelé se sami rozhodnou, jaké a jak nastavené služby jim vyhovují. A zejména je třeba mít se na pozoru před zákony, jež se tváří jako ochrana svobody projevu, ale navrhovatelé si jejich prostřednictvím především nahánějí politické body. Zákon o sociálních sítích předložený Václavem Klausem mladším patří do této kategorie.
