Miloš Zeman se k tradici demokratických prezidentů Česka a Československa postavil originálně. Zatímco všichni státníci před ním, Masarykem počínaje a Klausem konče cizelovali úlohu prezidenta republiky coby jednotícího prvku veřejného života země, Zeman se jednoznačně přihlásil k určitému vidění světa, k zájmům a tužbám konkrétního segmentu české společnosti. Jeho vánoční projev je toho krystalickým příkladem.
Prezident republiky zkraje projevu nejprve připomněl tři miliony voličů, kteří ho téměř před rokem podruhé dosadili na Hrad. Těmto lidem byly také určeny zmínky o boji s migrací a ekonomické diplomacii. Část české veřejnosti, která se víceméně kryje s kmenovými voliči SPD a hnutí ANO skutečně věří, že Miloš Zeman je garantem obrany našich hranic proti uprchlickým hordám, jež se údajně formují hned za sudetskými hvozdy, že prezident při svých spanilých jízdách do východních diktatur zajistí nevysychající proud miliardových investic a že ze svého sídla nad Vltavou blíže neurčeným způsobem bojuje za zájmy mytologických „slušných lidí.“
V éře rekordně nízké nezaměstnanosti, ekonomické prosperity a reality Česka coby jedné z nejbezpečnějších zemí planety se tato pověst o Zemanovi coby hrázi, jež nás dělí od zkázy, může jevit značně hysterická. Miloš Zeman, autor legendárních výroků o spálené zemi a vládě sebevrahů však už léta ví, že realita je pro bytostně populistického politika, jímž vždy byl, pramálo důležitá. Zásadní je permanentní zvyšování strachu a tvorba společného nepřítele. Této trajektorie se prezidentovo vánoční poselství drželo bezezbytku. Klíčové pasáže tvořily zmínky o lepšolidech a špionomanii.
Termín lepšolidé zpopularizoval Zemanův osobní moderátor Soukup a hojně cirkuluje na diskusních fórech a v titulcích podřadných médií. Myslí se jím v zásadě to, že poctivý pracující člověk má vesměs zdravější názory na politiku, svět i vesmír, než sebranka pražských intelektuálů a jiných nemakačenků, s nimiž je třeba zatočit. Není to od Zemana a jeho politických přátel nic objevného, tuto stupidní zkratku najdeme všude na světě. K děsivým a krvavým koncům jí pak dotáhly obě velké totality dvacátého století.
Miloš Zeman jde zkrátka zcela nepokrytě na ruku spodním proudům české společnosti, kde se slévá hysterie, nevzdělanost a strach. Z této směsi odjakživa politicky těžili nejrůznější horšolidé a český prezident je jen další v řadě. Kriticky uvažujícím občanům se to může nelíbit, ale povaha demokracie je taková, že umožňuje populistům velmi úspěšné a dlouhodobé surfování i na takto pitomých vlnách.
Pro českou realitu v končícím roce 2018 je ovšem závažnější Zemanova zmínka o špionomanii v návaznosti na kauzu s využívám produktů korporace Huawei českými úřady. To, že výrobky čínského koncernu mohou v případě potřeby sloužit jako nástroj zpravodajských služeb komunistického režimu je douhodobě známý a potvrzený fakt.
Pokud tuto evidentní skutečnost během projevu Zeman ironizuje a připočteme li k tomu jeho časté cesty do Číny, jeho nedávné útoky na české tajné služby a dlouhodobě vstřícný vztah k východním autoritativním režimům a omlouvání, či bagatelizaci jejich zločinů, je zcela namístě se ptát: slouží český prezident výhradně zájmům tohoto státu? To je hlavní a dosti neveselá podstata vánočního projevu Miloše Zemana.
