Ačkoli se na první pohled týká verdikt Evropského parlamentu o „zastavení“ dotací pro společnost Agrofert z důvodu střetu zájmů majitele této společnosti a zároveň premiéra ČR Andreje Babiše jen této osoby a jen tohoto koncernu, jde ve skutečnosti o mnohem víc. Oním „víc“ jsou přitom dva zcela obecné principy - jednak, zdali mají nárok na zemědělské dotace i kapitálově a vlivově silné firmy, které tím odčerpávají podpory slabším, menším, ale s místem podnikání mnohem více spjatým sedlákům, a jednak, kde v zemědělství začíná a končí střet zájmů.
I když se u nás soustředíme především na onen střet zájmů, který Andrej Babiš dovedl k dokonalosti i díky vlastnictví celé řady vlivných médií, je minimálně v zemědělství důležitější spíše filosofie přístupu k dotacím pro „velké“ a „malé“.
Nejprve ale v první rovině střetu zájmů. I když to platí obecně, specielně v zemědělství, v němž pracují zhruba dvě procenta populace EU, je zcela běžné, že se vysocí státní úředníci, náměstci ministrů, ministři samotní, zaměstnanci generálního ředitelství zemědělství (DG Agri), ba i samotní zemědělští eurokomisaři rekrutují ze zemědělského prostředí.
Ve střetu zájmů jsou všichni
Samozřejmě přitom mají všichni tito lidé možnost ovlivňovat pravidla nastavování dotací, podmínky a strukturu podpor, formulování strategií a dalších dokumentů, na jejichž konci jsou nějaké finanční prostředky (dotace) pro určitou skupinu lidí. Vzhledem k tomu, že vazba k zemědělskému podnikání je velmi často buď přímo v osobě nebo v rodině příslušného funkcionáře (což se mimochodem týká i stávajícího eurokomisaře, a druhdy dvojnásobný eurokomisař Franz Fischler dokonce sám přímo v zemědělství podnikal), lze v obecné rovině konstatovat, že ve střetu zájmů jsou všichni z nich.
Je teoreticky možné, aby nikdo z funkcionářů neměl žádné vazby k zemědělskému podnikání. To by pak ale všichni byli z hlediska odbornosti „laici“, což je ovšem s často zmiňovanou potřebou řídit resorty odborně a zpracovávat fundované strategie poněkud v rozporu. Byť je samozřejmě možné, aby si resortní šéf příslušné odborníky najal a sám byl pouze dobrým ekonomickým a marketingovým manažerem.
Ortodoxně aplikovaný střet zájmů
Rovina střetu zájmů je filosofickým střetem především o míře střetu, ne o střetu jako takovém, který objektivně ve stovkách případů na vysokých místech nejen v ČR existuje a který, pokud by byl ortodoxně aplikován, by znamenal ohrožení pro množství zemědělských manažerů v celé EU. Lze tak očekávat, že Evropská komise bude v šetření Babišova střetu zájmů postupovat dost obezřetně, neboť by se ortodoxně motivovaný verdikt mohl snadno obrátit dokonce proti Komisi samotné. Zvláště po srpnovém zpřesnění naplnění podmínek střetu zájmů, kdy se tak může stát nejen prostřednictvím rodinných příslušníků, ale i osoby citově blízké. Podstatou přitom je, že příslušný funkcionář ve střetu zájmů nemusí věci (dotace) ovlivňovat přímo, stačí, že má příslušný vliv, prostě že „může“. To je ovšem velmi zneužitelné.
Kdo má a kdo nemá pobírat dotace
Nejen pro zemědělství a rozvoj venkova jako takový, ale i pro sociální oblast a patrně vůbec nejvíc pro stav životního prostředí je proto důležitější rovina „velcí“ a „malí“. Hlavně tedy jde o definování příjemců dotací, když už tedy ta dotace „musí být“. Ačkoli ČR je v tomto směru specifická, v EU a v celém světě je zemědělská produkce postavena na rodinných farmách, což jsou většinou malé a střední, občas ale i velké podniky (proto jsou slova „velcí“ a „malí“ v uvozovkách), především jde ale o podniky s aktuální a historickou vazbou k místu podnikání.
Jde ale také o to, že rodinné farmy (lze opět trochu nepřesně říkat i „soukromí zemědělci“) jsou v pojetí evropského modelu zemědělství plošně a hustě rozmístěni po území státu, což jednak přispívá k zaměstnanosti na venkově, jednak ale také k lepšímu stavu krajiny už tím, že že omezují transporty čehokoli kamkoli. Evropský model zemědělství stojí také na vlastnickém způsobu hospodaření, a vazba k místu a zároveň vlastnímu majetku přirozeně ústí do odpovědnějšího hospodaření - a z toho profituje krajina a venkova jako celek.
Proto se v rámci EU tolik diskutuje o zastropování dotací (omezení dotací velkým průmyslovým zemědělcům), jichž je Agrofert symbolem. A pokud se aktuálně diskutuje o tom, že by Agrofert dotace neměl dostávat, je to především (a správně) z tohoto důvodu. Je totiž zřejmé, že průmysloví velcí zemědělci odsají z evropských zemědělských dotací drtivou většinu peněz, které pak chybí ostatním zemědělským podnikatelům, přičemž výsledkem je chudnoucí venkov (v řadě zemí EU je dokonce situace horší než u nás), a sociální problémy. Jinými slovy - firmy typu Agrofert by neměly čerpat bruselské podpory především proto, že nejsou propojeni s životem v místě, ve kterém podnikají a jsou kapitálově silné, na rozdíl od menších subjektů mohou různým způsobem „optimalizovat náklady“, využívat množstevních a jiných slev, pořizovat si drahé a efektivnější technologie, na které „malí“ nemají peníze, najímat právníky a vyhrávat soudní spory, a tak dále.
Propojení firem a zájmů
Specifikum Agrofertu navíc spočívá v tom, že nejde primárně o zemědělskou firmu, ale o společnost působící v mnoha oblastech mimo zemědělství (zdravotnictví, potravinářství, výroba hnojiv a osiv atd.), takže by z tohoto důvodu nárok na dotace neměla mít vůbec.
To souvisí s institutem takzvaného „aktivního zemědělce“, což je v zásadě oprávnění pro čerpání dotací pro takové subjekty, který mají podstatný příjem ze svého podnikání právě ze zemědělství. To ovšem Agrofert nesplňuje ani náhodou, neboť zemědělství představuje ve spektru jeho podnikání minoritu.
K tomu, aby se to dokázalo, je ovšem nutné sledovat kapitálovou a vlastnickou propojenost jednotlivých firem mezi sebou, aby bylo zřejmé, jak rozsáhlé spektrum Babiš nebo Agrofert ovládá. To se ovšem nesleduje, takže o dotace může žádat podnik A i B i C i D, a tak dále, aniž by vyšlo najevo, že mají stejného vlastníka. Pokud se ovšem propojenost sledovat bude, není o čem diskutovat a Agrofert ztratí nárok na dotace i bez diskusí o střetu zájmů. Případně se jich může dobrovolně vzdát.
