V sobotu jsem byl v Divadle na Vinohradech na hře Josefa Topola Konec masopustu. Obyčejná návštěva divadla se nečekaně zvrtla v podivuhodný ohňostroj asociací v mé mysli. Asociací nepříjemně aktuálních.
Když děj hodně zjednoduším, hra popisuje českou vesnici v padesátých letech, kdy probíhá kolektivizace a poslední sedlák ze vsi se nechce přidat k budování socialismu. Vrchní dosazený komunista i všichni bývalí kamarádi na sedláka tlačí, ať se k nim přidá. Sedlák odmítá. Asi by se i rád přidal, aby neměl problémy a aby mu okolí dalo pokoj, nevyčítalo, že nechce budovat lepší zítřky — ale prostě nemůže.
Má totiž pocit, že by plivl do tváře všem svým předkům, kteří si odtrhovali od huby, aby vybudovali statek, přikupovali pole, o vše se starali a přenechali něco svým dětem jako následovníkům. Sedlák vidí příští život ve svých dětech. Nemůže jim majetek vzít a dát komunistům, o nichž věděl, že se o majetek nebudou umět starat a zničí to, co jeho táta budoval pro něj.
Byl zoufalý. Sám proti všem. Věděl, že má svou pravdu — jenomže i komunisté si mysleli, že mají svou pravdu. A asi i skutečně věřili, že když někomu něco ukradnou, budou se všichni mít lépe. Už spřádali plán, jak sedláka obviní, že nutí své děti pracovat na jejich vlastní půdě. Osnovali, jak mu vezmou jeho svět.
Sedlák komunistům říkal, ať ho nechají, že on je nechá také. Chce přece „jen“ svobodu. Jenomže právě tu mu komunisté dát nechtěli. Vztekali se ukřivděně, když sedlák otevřeně řekl, že statek nemůže dát kvůli svým předkům. Chápali to jako kontrarevoluci a odpor proti přání lidu, který oni – jak věřili — zastupovali. Nechtěli nechat přežít jediného sedláka.
Tohle všechno samozřejmě všichni z nepříliš vzdálené historie známe, někteří z nás to ještě sami pamatují, další to znají z vyprávění rodičů a prarodičů. Jenomže jakkoliv znám dějiny 20. století celkem dobře, tentokrát u mne nějak zapadla zástrčka do zásuvky a pod vlivem uměleckého zpracování mi sepnulo, jak moc – jak ohromně moc – duch dnešní doby dobu tehdejší připomíná. Pochopitelně až na tehdejší násilí a politické procesy.
Ano, jakkoliv se to může zdát na první pohled přitažené za vlasy, skutečně to je filozoficky stejný boj, jaký dnes vedeme se současnými (neo)marxisty kolem nás. Nezdá se vám to? Tak se zamyslete:
I oni dnes nepochybují o své pravdě, bojují za ni a tvrdě ji prosazují ve jménu lepších zítřků. Ten, kdo není s nimi, je proti nim. A s takovým se musí utkat, podobně jako se s odpůrci utkávali v 50. letech komunisté. Koneckonců třeba i takový Klement Gottwald nejspíš věřil, že buduje svět k lepšímu. Jistě, měl s tím budováním spojen i osobní prospěch a kariéru, ale vedle toho byl patrně skutečně přesvědčen, že komunismus je lepší než kapitalismus. A kdo mu stál v cestě, jako třeba Dr. Horáková, musel zmizet i za cenu života. Žádal si to pokrok a lepší zítřky. Bylo to pro lidi a jejich blaho.
Že takovou indoktrinaci dnes kolem sebe nevidíte? Já ano. V těch nejmenších a nenápadných detailech:
Tak třeba minulý týden jsem napsal pro web Reflexu článek o cyklistech v Praze. O tom, jak stejně jako jiní sociální inženýři údajně „vědí“, co je pro mě nejlepší. Mám podle jejich víry jezdit v obleku po Praze na kole, nebo alespoň metrem, ale nikdy autem, protože autem jezdí v Praze jenom hovado. Jejich vírou je, že budoucností světa je cyklista. Ten, kdo se jejich názoru postaví, bude veřejně odsouzen.
Stejně jako komunisté se současní dobří lidé neštítí násilím umlčet člověka, který říká: „Jezděte si, jak chcete, já taky budu jezdit podle svého. Chci, aby svět zůstal, jaký byl. Chci na silnicích auta, a nikoli kola jako v Ho Či Minově Městě: Chci holky v krátkých sukních. Chci rodinu, kde je otec, matka a děti, nikoli rodič jedna, rodič dva a zakoupené děti od matky plodnice. Nechci křivá obvinění #MeToo. Nechci další zákazy a regulace. Chci svobodu, ne ekoteroristickou diktaturu menšiny.“
Někteří lidé však mají se svobodou a demokracií zásadní problém. Vždy to tak bylo. (Ostatně kam by se poděli ti, kteří vyháněli sedláky z polí a hnali je do lágrů jako kulaky? Kam by se poděli všichni estébáci? Jsou tu stále s námi, byť občas třeba ve svých dětech, občas se jejich ideologií jen někdo nakazil.) Třicet let byl od nich víceméně pokoj. Teď už ale komunistické mlátičky dostávají ocenění bojovníků za svobodu. A mají nové nepřátele. Opět se ženou vpřed, aby znovu budovaly lepší zítřky. Občas se jim říká sluníčkáři.
Nenechte se mýlit tím, že mnozí z nich jsou zanícení antikomunisté. Ačkoliv se často vůči klasickým komunistům vymezují, mají překvapivě mnoho společného. Stejně jako komunisté i sluníčkáři věří, že jsou slušní, ohleduplní a demokratičtí. Věří, že vědí, co si lid přeje a co se má správně dělat. A neváhají to prosazovat s notnou mírou agrese.
I napsal mi krátce po zveřejnění mého článku o cykloteroristech pan M. B., jinak také pán z pražské intelektuální a finanční smetánky, milou zprávu, v níž mi vyhrožoval rozbitím huby. A v obavách, že bych se náhodou nedostal k jeho textu, mi současně pro jistotu ještě zavolal, aby mi sdělil, že o mně všichni vědí, že jsem — abych citoval přesně — „kretén“.
Jistě byl pohoršen, že jsem si nevyslechl i zbytek jeho zásadního projevu, ostatně i já zpětně trochu zalitoval, že jsem neměl víc trpělivosti poslouchat déle, a tím jsem se možná připravil o poučnou sociologickou studii. Možná by jeho výhrůžky šlo ještě lépe právně kvalifikovat více paragrafy. Leč v danou chvíli jsem měl pocit, že mám něco podstatnějšího na práci, takže větším množstvím poučných citací nyní sloužit nemohu. Ovšem i tak pán (patrně nechtěně) dokonale potvrdil má slova z článku, který ho tak rozzuřil:
Totiž má slova o tom, že tito samozvaně „lepší“ lidé, kteří sami sebe považují za elitu schopnou řídit ostatní, jsou opravdu agresívní a svou vírou nebezpeční. Už nám vzali svět, kde se smělo kouřit a sundat si na pláži podprsenku. A teď nám chtějí vzít svět, kde se smí otevřeně mluvit. A pak půjdou dál. Zatímco mně jsou jejich ideály upřímně šumafuk, dokud si je žijí sami, je moje ideály upřímně iritují a chtějí mi je vzít jako sedlákům statek, protože pro ně je to otázka víry a ideologie. Orwell by se nestačil divit, jak byl ve své fantazii přesný.
