Průměrná hrubá měsíční mzda v Česku v letošním prvním čtvrtletí vzrostla meziročně o 8,6 procenta na 30 265 korun. „Průměrný“ Čech si tak podle údajů Českého statistického úřadu přilepšil o 2385 korun. Po odečtení inflace se dokonce jednalo o nejvyšší růst reálných mezd za posledních patnáct let. Na první pohled a navenek čísla vypadají skvěle. Ale při pohledu pod povrch to až takové terno není.
Přesto na úvod budiž řečeno, že je velice dobře, že takto – alespoň dle pohledu makrostatistiky - rostou Čechům výdělky a že čísla o absolutním přírůstku už nejsou jen pomyslným plivnutím do čepice, jak tomu bylo ještě před několika málo lety. České ekonomice a firmám se daří, tak je správné, že to pociťují i obyčejní lidé. Nebo alespoň někteří.
Pod zářným povrchem je ale skryto hned několik boláků. O nich se moc nemluví, ale v rámci korektní debaty je potřeba na ně poukázat, protože v jejich stínu už údaje o růstu platů vypadají přece jen trošku jinak.
Češi berou stále jen asi třetinu toho, co Rakušané nebo Němci
Začněme tradičními evergreeny. I přes skokový růst platí, že plné dvě třetiny Čechů na průměrný plat nedosáhnou. Mnohem realističtější ukazatel – totiž medián – mluví o podstatně nižší cifře 25 674 korun. V Česku stále existují firmy, které nepřidávaly či nepřidávají vůbec nebo jen málo. Jistě, mohou k tomu mít i řadu objektivních důvodů. Ale zkrátka přidají málo nebo nepřidají nic. Tisíce lidí pracujících na venkově nebo v příhraničních oblastech, kde není vzácnost pracovat za 13 nebo 15 tisíc korun ve směnných provozech, o tom vědí svoje.
České platy silně pokulhávají za úrovní výdělků na západ od českých hranic. Češi mají stále zhruba čtvrtinu až třetinu toho, co berou Rakušané nebo Němci. Na takto rozevřených nůžkách se přitom za poslední léta nezměnilo vůbec nic. Majitelé firem přitom mohou dokládat, jak moc přidávají, ale jejich kolegové na západě ze svého měšce vydávají ještě více. To jen na okraj. Ale je potřebné, abychom věděli, na čem jsme.
Zvyšování průměru zespodu
Na růstu platů měl silný podíl stát. Jednak od listopadu loňského a začátku letošního roku výrazně zvýšil platy vybraným státním zaměstnancům. Od 1. ledna rovněž zvedl minimální mzdu. Ačkoliv u ní se jednalo „jen“ o 1200 korun (z 11 000 na 12 200 korun), automaticky tím došlo k růstu zaručených výdělků u profesí v dalších sedmi skupinách a v nich se už jednalo u sumy mnohem vyšší. Například ve třetí skupině, do níž spadají číšníci v restauracích, vzrostly tyto zaručené mzdy z 13 400 na 14 900 korun. V osmé skupině se pak vyšplhal minimální výdělek z 22 tisíc na 24 400 korun.
Při pohledu na mapu s procentuálním růstem výdělků je pak patrné, že nejrychleji rostly platy v Karlovarském a Ústeckém kraji či na Vysočině, tedy tam, kde platy v rámci celé země patří k těm nižším. Naopak v Praze nebo středních Čechách (kde jsou platy nejvyšší) nejpomaleji. Lze to vysvětlit tím, že v řadě regionů byl tak vysoký procentuální růst platů šponován právě zespodu, tedy díky růstu minimální a zaručené mzdy. Jinými slovy, firmy k velké části přídavku byly dohnány zákonem a nařízením vlády.
Až se ekonomika zapotácí
Za růstem platů stojí především dobrá ekonomická kondice země a nedostatek lidí na pracovním trhu. Vše nasvědčuje, že tyto konstanty ještě nějakou dobu potrvají, a proto bude růst platů ještě pokračovat. A to je dobře. Lidé by však měli mít na paměti, že jejich líbivější výplatní pásky nejsou ve většině případů (samozřejmě čest výjimkám) dány tím, že by jejich šéfové byli takoví lidumilové.
Ne, oni musí přidávat, aby si zaměstnance udrželi, protože nyní za ně náhradu nenajdou. Až se ekonomika zakývá a klesne, reakce bude rychlá. Lidem začnou chodit výpovědi a s růstem mezd bude konec.
