Bohumil Pečinka: Zeman, Fico, Česká televize… Když se politika dostane na náměstí
Předminulé pondělí se demonstrovalo ve čtrnácti městech. Na pražské Václavské náměstí přišlo téměř dvacet tisíc lidí, aby především vyjádřili odpor k tomu, že poslanci ANO, SPD a KSČM si do čela komise pro kontrolu GIBS zvolili člověka, který tvrdě potlačoval podobné demonstrace před 29 lety.
Minulý týden demonstrovaly v pěti městech tisíce lidí pod heslem „Zemane, Českou televizi nedáme“, což byla reakce na inaugurační projev, v němž hlava státu několikrát napadla novináře. A do ulic vyšli i studenti více než dvou set středních a vysokých škol s požadavky na dodržování ústavních postupů.
Ve stejnou dobu proběhlo ve sněmovně zasedání bezpečnostního výboru, které mělo skandální průběh. Premiér Babiš několikrát porušil psané i nepsané zvyklosti, jak postupovat při odvolávání šéfa GIBS. Opět se ukázalo, jak důležitou funkcí je vedení bezpečnostního výboru a jak tragická byla volba politicky nezkušeného konspirátora Radka Kotena z SPD. Toho do křesla předsedy zvolili i někteří opoziční poslanci v čele s Klausem mladším.
Také na Slovensku proběhla vlna ještě daleko mohutnějších demonstrací, která včera vyvrcholila demisí premiéra Roberta Fica.
Co způsobuje, že se politika přesouvá z mítinků a zasedání politických stran a různých zastupitelstev na ulici? Jde o pocit nedůvěry – v lepším případě v politickou garnituru, v horším k systému jako takovému.
Na Slovensku to má jednodušší zdůvodnění. Už dva roky se vládnímu hnutí Smer dařilo tutlat korupční skandály z okolí premiéra Fica (kauza Bašternák) a jeho sponzorů. Opozice byla bezzubá a neschopná společné akce. Smrt dvou mladých lidí se pak stala urychlovačem obecně sdílených nálad především liberální části veřejnosti.
Kdyby se Fico přede dvěma lety odstěhoval z honosného sídla vlastněného daňovým podvodníkem nebo kdyby nedostali bezpečnostní prověrku zvláštní lidé z jeho nejbližšího okolí, mohlo být dnes všechno jinak. Když se některé věci dlouho zametají pod koberec, vyvalí se ven jiným způsobem. Třeba v podobě demonstrací na ulicích.
V Česku proběhly parlamentní volby loni v říjnu a dodnes nemáme plnohodnotnou vládu. Premiér Babiš a prezident Zeman hrají své hry, kterým moc nerozumějí ani jejich voliči, ale hodně lidí cítí, že, slovy režiséra Lynche, „sovy nejsou tím, čím se zdají být“. Vidí, že dochází k tiché rehabilitaci hodnot a lidí minulého režimu a současně k autoritářským řešením a k odbourávání kontrolních pravidel demokracie. A to jak v parlamentu, tak ve vládě a na ministerstvech.
Jednou větou: minimálně v polovině společnosti vzniká pocit, že se politika neadekvátně překlápí na jednu stranu a jejich varovné hlasy nejsou slyšet. Odtud je nejkratší cesta na náměstí. Dnes se dá říci: Česko je Slovensko minus dva roky.
