Ten týden, který právě před čtyřmi lety vrcholil tichým průvodem za prezidentovou rakví, aby se pak převalil do undergroundové hudební vigilie za Václava Havla, mám pod kůží zadřený už napořád. Jako reportér Hospodářských novin jsem se toulal ulicemi, lokály, galeriemi, útrobami Paláce Lucerna a snažil se popsat vlastně nezachytitelný tok emocí, výjevů, občanské živelnosti, důstojných i bezradných smutků, mlčenlivých usebrání. Ale i úlevných vydechnutí. Jako když kdosi umístil do hřející záplavy svíček, květin, vlajek, plakátů a vzkazů pod sochou svatého Václava výzvu na krabaté čtvrtce: „Jen ne obrsmutek.“
Nebo když v umělecké galerii DOX přerostl křest sborníku pocta Magorovi v hold prezidentovi. A v záři pohansky plápolající vatry recitoval farář Ladislav Herián Magorovy verše věnované Havlovi: „V roce, kdy předchůdce náš Hašek, dovrší slavné jubileum, do divokého světa flašek, vrací se konvertita Vašek a láhve zvoní mu Te Deum.“
Pak přišlo skutečné státní Te Deum ve svatovítské katedrále, zesílené tichým soustředěním, s nímž lidé na hradčanských nádvořích sledovali obřad na velkoplošných obrazovkách. A jen jedinkrát zatleskali. To když Schwarzenberg řekl, že boj o pravdu a lásku nesmíme nikdy vzdát.
Před čtyřmi lety to skutečně vypadalo, že si národ v něčem porozuměl. Kam se ale poděli ti lidé, kteří táhli v nekončícím smutečním zástupu na Hrad?
Zase jednou prožíváme divnou, dost ponurou dobu. Jakoby společenské vzedmutí, vyvolané smrtí státníka, bylo na dlouhou dobu posledním. Havlovo úsilí o humanismus a dodržování lidských práv je pasé, víko zaklaplo, tak už si to konečně přiznejte. Tak nás přesvědčují všelijací vyznavači nových pořádků a vlády pevné ruky, označující minulá desetiletí (ta komunistická do toho nepočítají) za „jeden velký bordel.“
A lidé, pro které Václav Havel dál představuje nikoliv nedotknutelnou modlu, ale prostě státníka, který v lecčems chyboval, ale díky němuž republika měla přitažlivost pro svět a jasný západní kurs? Zdá se mi, že mnozí z nich užasle mlčí, zaskočeni a někteří i vystrašeni mírou agresivity, která se snáší na jejich hlavu:
Když je prezident vylučuje z národa jen proto, že nepřitakávají jeho uprchlickému populismu a odmítají vidět čiré zlo v náboženské víře, kterou vyznává půl druhé miliardy lidí.
Když o nich radikalizovaní příznivci současné i předchozí hlavy státu mluví jako o odpudivých havloidech a vyhrožují šibenicemi.
Když slyší vicepremiéra a ministra financí, jak si stěžuje na ekologické a občanské aktivisty slovy: „my se z té demokracie jednou poděláme.“
Když vidí, jak z temných koutů vylézají náckové, estébáci a ruští agenti, kteří utočí promyšleně na naše nejspodnější pudy a podněcují strach a nenávist, již pak umně obracejí proti západu.
Lze se potom divit, že řada lidí ztrácí kuráž tomu všemu odporovat, upadá do apatie či přímo do mdloby? Že Fedor Gál, který kdysi utekl do Havlovy České republiky před Vladimírem Mečiarem, říká zděšeně: „Bojím se, že zvíře v nás začíná znovu ožívat.“
Divit se nelze, ale také se nelze smířit s jakoukoliv rezignací před bahnem, které se valí do veřejného života. A raději si připomínat, že státník, jehož jsme před čtyřmi lety pohřbívali, by proti tomuhle bahnu vyrukoval, ať už by riziko bylo jakékoliv.
Což věděl už ten student prvního ročníku filozofie, který mi po skončení havlovského Te Deum v hospodě U černého vola řekl: „Havel nebo Magor šli proti moci, aniž mohli vědět, že režim ještě za jejich života padne. Oni museli být připraveni, že je budou kvůli pravdě zavírat do konce života. To mě na nich fascinuje.“
Snad tahle generace, Evo Turnová, už na sobě pracuje....
