V předvečer 26. výročí listopadové revoluce se opět vyprofilovaly dvě výrazné protestní skupiny: zemanovci a antizemanovci. Možná bychom je měli spíš označit jako zemanovce A a zemanovce B, protože jejich postoje vycházejí z hodnocení prezidenta Miloše Zemana. Tentokrát si k demonstraci vlastní morální nadřazenosti nad druhou skupinou vybrali státní svátek 17. listopadu. Odkud pramení zaťatost „áčkařů“ k „béčkařům“ a naopak?
Zčásti to vychází z povahy prezidentského volebního systému. Přímá volba hlavy státu spolehlivě rozštěpí každou společnost více, než je obvyklé v jiném typu voleb. Zvláště vyděračské druhé kolo je se dvěma kandidáty ve stylu volíš Losnu nebo Mažňáka, má vždycky tendenci společnost nenapravitelně rozdělit.
V roce 2013 to bylo o to silnější, že Karel Schwarzenberg byl z 99 procent kandidátem novinářů, pracovníků v médiích a umělců. Na mediální úrovni proto vznikl podivně pokřivený obraz politické reality, který ani vzdáleně neodrážel názorové rozložení české populace. Dokonce i levicový deník Právo v prvním vydání po prvním kole voleb měl většinu komentářů ve stylu Volte Karla.
Korunu všemu nasadilo přepálené gesto vedení většiny redakcí, když na první stranu dala mohutnými písmeny, aby nebylo pochyb, kde stojí, že dávají čtenářům doporučení volit Karla Schwarzenberga. Za samostatný článek by stálo, do jaké míry tato deklarace věrnosti poškodila dotyčná periodika u čtenářů a zrychlila další odliv od tištěných médií. To je ale jiný příběh.
Podstatné je, že struktury vzniklé v době prezidentské volby nezanikly a od té doby jsme pravidelně svědky dalších a dalších repríz bojů těchto dvou táborů. Vzdálený pozorovatel by si z toho mohl myslet, že zde máme prezidentské volby každý půlrok.
Člověk se nestane zemanovcem A nebo zemanovcem B tím, že jednou někoho volil nebo prezidenta kritizuje (velebí) za určité kroky. To je normální a přirozené. Být zemanovcem A nebo zemanovcem B, to je něco víc, je to určité psychologické rozpoložení. Je v tom taky kus patologického, bořitelského, destruktivního. Nestačí kritizovat, musí se při tom tančit na hrobech.
Druhé straně se přitom nesmí nic přiznat ani odpustit. Je to taková studená občanská válka. K demonstraci vlastní ušlechtilosti, zklamaných snů a zatracení druhé strany je dobré každé výročí, mítink nebo veřejná akce.
Tentokrát si zemanovci A a B vybrali 26. výročí revoluce v listopadu 1989. V jedné části hlavního města budou skupiny jedněch, ve druhé druhých a pravděpodobně se setkají na Albertově, kde bude řečnit prezident republiky.
Zemanovo rozhodnutí vystoupit právě na místě, odkud 17. listopadu 1989 odešla pokojná studentská demonstrace, jež pak byla zbita komunistickou policií, je provokace větší než malá. Už jenom proto, že prezident před rokem tyto události shazoval slovy, že šlo o banální šarvátku, nikoli masakr. Nemá smysl se historicky přít, o co vlastně šlo. To patří na úplně jinou půdu.
Výroky každého prezidenta mají především symbolický význam. V tomto případě jel Zeman (stejně jako Babiš) na módní retro vlně, která vnímala zpochybnění tohoto státního svátku jako relativizaci polistopadového vývoje. Zeman tím poskytl satisfakci všem „postiženým“ koncem socialismu. Přesně tím koncem, jenž otevřel dveře tomu, že se mohl stát nejdříve premiérem a dnes prezidentem namísto Martina Ulčáka nebo Vasila Mohority. Otázka stojí: Když se Zemanovi nelíbí étos 17. listopadu, proč, kruci, leze „na místo činu“? Proč raději celý státní svátek nevymlčí podobně jako některé další? Odpověď: Protože rád provokuje a potřebuje stmelit zemanovce A a vlastně i zemanovce B.
Možná pithartovsky slyším trávu růst, ale cítím, že oba tábory pro svou další existenci potřebují oběť, mučedníka, který jim pomůže dotvořit jejich příběh „o té zlé kavárně“, nebo naopak o tom „zvířeti na Hradě“. Stručně řečeno, zemanovci A i zemanovci B potřebují nového Martina Šmída, falešně nebo skutečně zabitého (zraněného atd.) studenta, jenž by do vlekoucího se sporu dvou skupin pomohl vtáhnout nové skupiny z řad středních vrstev.
Popusťme uzdu naší fantazie: ochranka na Albertově zbije charismatického mladíka, který cosi hází po prezidentu republiky. Přivolaná záchranka jej hospitalizuje a on z nedaleké nemocnice SMS zprávou vzkazuje: politická moc projevila svou podstatu. Vzniknou první transparenty, jedna z kaváren v centru Prahy se přemění v koordinační štáb protestů a ČT24 bude vše přenášet v přímém přenosu. Miroslav Kalousek prohlásí, že teprve nyní se ukázala antihumánní podstata zemanismu, a David Koller složí během noci píseň o svištění obušků nad zády mírumilovných lidí. Zbytek si doplňte sami.
Anebo opačný scénář. Někdo něco hodí po Zemanovi nebo zraní jeho nebo jeho příznivce na pražském Klárově. V médiích vystoupí bývalý komunistický funkcionář a dnes senátor za SPOZ Jan Veleba a s brunátným obličejem prohlásí, že všechny události ukazují, jak nedemokratická je pražská kavárna, a že by se měla sejít Bezpečnostní rada státu, jež by navrhla mimořádná opatření, aby lidé mohli svobodně vyjadřovat svůj názor. Zbytek si doplňte sami.
Souhrnně řečeno: Doba je těhotná na kýč tohoto druhu, a proto ho možná 17. listopadu také dostane. Dnes se hraje jen o to, jaká strana bude mít svého mučedníka. Prapory jsou už připravené.
