Jestli prý už dneska v noci přijdou ti vlci – zeptal se kluk v sámošce u lahůdek. Není třeba se bát, vysvětlila babička, vlci nedorazí, protože do naší země je nepustí – říkali to v televizi. A pak už přišli na řadu a koupili anglickou slaninu, patnáct deka. Milé děti, babičky mají skoro vždycky pravdu, ale pár věcí si k tomu přece jen řekněme.
Za prvé: vlci dorazí. Víme to přesto, že Reflex dáváme do tiskárny už v pondělí, a do čtvrtka, kdy se vám dostane do ruky, je daleko. Náš pan premiér jim sice řekl, že je k nám nepustíme, ale řekl to tak slabým hláskem, že ho neslyšeli. Mohl praštit do stolu a zařvat, že nám tady ruskou vlajkou nebudou mávat lidi, co ji pomáhali věšet na okupovaný Krym. On ale jen pípnul, že se asi nestihnou vyřídit víza. Takovým větám vlci nerozumějí, protože na otevírací hodiny nehrají.
Taky si musíme říct, že Noční vlci nejsou opravdičtí vlci, ale páni středního věku na motocyklech – většinou amerických, japonských, občas i německých a italských; ruské nepoužívají, protože by daleko nedojeli. Možná jste také, milé děti, slyšely, že jsou motorkářský gang – ani to už dávno nejsou. Pravé gangy milují svobodu a jdou proti establishmentu – to jsou ti, co mají moc a peníze. Noční vlci ale svému panu králi naopak za peníze slouží. Víte, co to byli svazáci? V Sovětském svazu jim říkali komsomolci. Komsomolci byli lidé, kteří se chtěli líbit mocným, tak mávali vlajkami a jezdili do zahraničí dělat družbu. Dnes je moderní doba, a tak komsomolci jezdí dělat družbu na motocyklech. Jestli se ptáte, co je to družba, tak to je v překladu něco jako kamarádství, o něž nikdo nestojí.
Asi se, milé děti, ptáte, proč je kolem toho tedy takový humbuk a proč je nepustíme, aby si jeli, kam chtějí, jako vy jezdíte s tatínkem a maminkou na dovolenou. Inu proto, že tady nejde o motorky ani dovolenou, ale o symboly – což si vysvětlíme jindy. Jejich pan car dobře ví, že družbu ani vlky ve svém lese nikdo nechce, ale chce ukázat, že si umí prosadit svou. A to je ten symbol: když si zvykneme, že k nám může posílat motorky, bude sem pak klíďo píďo posílat i auta, pak obrněná auta a nakonec auta s pásy, což jsou vlastně tanky.
Ruský car to má těžké: bojí se, že mu poddaní vyčtou, jak jsou chudí, proto jim místo věcí dává právě ty symboly – vlast, pravoslaví, oběť, hrdost, bázeň. Lidé je zapíjejí vodkou, radují se a blahořečí svého cara. My v našem, západnějším světě tak velké věci nemáme a nemáme ani velkého cara. Nemáme ani malé cary, máme jen samé úředníky. A s nimi předpisy, vyhlášky, normy, dotace. Velké věci se s tím dělat nedají, ale na vlky a jejich motorky bychom je vytáhnout mohli: emisní a hlukové limity, schválený typ pneumatik, prošlou lékárničku. Oni mají vlast, my zase normu Euro 5. Prostě na prvním odpočívadle bychom jim mohli ukázat sílu západní civilizace a poslat je na technickou.
Však uvidíme koncem týdne, milé děti. Zatím si přečtěte Reflex, je tam spousta hezkých a poučných článků. Třeba o Karkulce, která se rozhodla ode dne svých osmnáctých narozenin proslavit natáčením pornofilmů – asi jí babička neřekla, že vlk ji sežere rychleji, než donese do chaloupky koláčky v košíčku. Také se dočtete o Popelce s kuší, která v přírodě zabíjí zvířátka, a lidé ji za to nenávidí. Přitom ona zabíjí zvířátka po jednom, kdežto ti lidi na jatkách po tisících. Prostě, milé děti, svět je plný paradoxů. Co je to paradox? Tak o tom zase někdy jindy.
