Svět s mimořádnou pozorností sleduje, jak irácká vláda dobývá zpět od teroristického Islámského státu důležité město Tikrít, rodiště bývalého diktátora Saddáma Husajna. Ovšem nesmírně zajímavé také je, kdo vlastně toto významné místo Iráku obsazuje. Irácká armáda to rozhodně většinově není. A v tom je zaděláno na další vážné problémy. Měla by je sledovat i česká vláda.
Náš kabinet schválil prodej nadbytečných 15 bitevníků L-159 do Iráku. Skutečně ale víme, kdo v této zemi vládne? Možnost, že česká letadla se po čase dostanou do rukou skupinám, jež jsou nepřátelsky naladěny proti Západu, není nereálná.
Ani Tikrít totiž nezískává do svých rukou regulérní irácká armáda, která se v podstatě rozpadla, přestože jen Američané od roku 2003 dali na její výcvik a výzbroj přes 20 miliard dolarů. Na Tikrít útočilo pouze 3000 vojáků regulérní armády, naopak je zde až 20 tisíc příslušníků ší’itských milic, jež vedou i instruktoři ze sousedního Íránu. Téhož Íránu, na který jsou uvaleny po desetiletí sankce Západu (s českou účastí) za jeho nukleární program. Pouze malou část jednotek tvoří sunnitští bojovníci, přitom Tikrít byl vždy „jejich“ městem. Co to signalizuje?
Boj proti Islámskému státu je chvályhodný a životně důležitý, ale Češi prodávají letadla většinové ší’itské vládě, jež je nestabilní, zkorumpovaná, slabá a je spojencem nevyzpytatelného Teheránu.
Proti ďáblovi se tak opět spojujeme s jiným ďáblem. Nic podobného nikde nevedlo k nastolení stabilní situace a míru. Vidíme to v samotném Iráku, ale i Sýrii či Libyi.
Zbavit se nepotřebných letadel je správný postup, avšak nesprávný a do budoucna nebezpečný je v případě Iráku jejich adresát.
