Pana prezidenta Miloše Zemana nenadchla tradičně nízká volební účast při volbě nových senátorů. Proto se vrátil ke svému starému návrhu. Líbila by se mu takzvaná volební povinnost, jakou například známe z Belgie či Řecka. V českých poměrech je to ale nesmysl.
Zeman se nechal slyšet: „Téměř nikdo neví, že za Masarykovy první republiky byla volební povinnost, téměř nikdo neví, že je volební povinnost například v Belgii, Lucembursku nebo v Austrálii, všichni to pokládají za administrativní svévoli, ale já si myslím, že stejně tak jako volič má právo si svobodně vybrat, koho chce, tak má i povinnosti účastnit se veřejného života. A práva a povinnosti mají být v rovnováze.“
Způsob voleb bývá často předmětem různého kutilství. Jednou někdo navrhne, aby se volební hlasy přičítaly za to, kolik má někdo dětí, jindy snížení volební hranice na 16 let a dalším by se líbilo dát volební právo jenom těm, kdo přispívají do státního rozpočtu ze svých daní, popřípadě sebrat volební právo negramotným nebo takzvaně „sociálně slabším“ (však si rozumíme).
Všechny tyto návrhy ale nechávají stranou to nejpodstatnější, totiž že lidé věci dělají, pokud vidí, že mají nějaký smysl. Senát jistě nějaký smysl má a v mnoha případech se osvědčil, nicméně politici sami pokazili jeho pověst tím, jak ho nechali vzniknout. Nacpali ho do Ústavy a potom uvažovali, co s ním. Zamýšlená trafika pro osiřelé federální poslance, kterým zahynula bývalá republika, se neuskutečnila a hlídací funkci vůči Sněmovně bylo možno vyřešit jiným způsobem.
Lidé si budou dělat, co chtějí
Prezident Zeman to má ohledně vyváženosti práv a povinností navíc poněkud popletené. Právu na vzdělání samozřejmě odpovídá povinnost vzdělání poskytovat, ale právu volit neodpovídá povinnost volit, nýbrž povinnost státu zajistit rovné a tajné a svobodné volby, to je asi tak všechno.
Miloš Zeman je přece jenom inženýr a to nejenom v technickém slova smyslu. Chtěl by správných věcí dosáhnout příkazem. Jenže jak je známo, to nefunguje ani církvi. Lidé si nakonec stejně budou dělat, co chtějí. V jakou frašku by se v Česku proměnily povinné volby, si dovede představit každý, kdo je nadán alespoň základní inteligencí. Nechtěl bych být členem volební komise, která otevře po zavření volebních místností obálky a bude v nich nacházet roztodivný obsah.
Z praktického hlediska se nezdá, že by zrovna účast lidí, kteří neberou demokratický mechanismus příliš vážně, tento mechanismus jejich účastí nějak extra pozvedla. Pokud nás nenapadne nějaké zázračné řešení, třeba najít na kandidátky geniální světce, bude lepší s celým volebním systémem moc nehýbat.
