Tehdejší Mladý svět se v roce 1982 – ještě před perestrojkou – pustil „odvážně“ do „otevřených“ otázek vůči zdejším představitelům režimu. Tehdy se říkalo strany a vlády, přičemž strana byla víc než vláda, protože měla vedoucí úlohu a vláda si měla počkat, co jí bude řečeno ohledně vládnutí. Špatné trafiky to jistě nebyly, třeba se tam i trochu vládlo, ale to ona předtím protektorátní vláda tak trochu taky vládla, byť stále méně.
„Co vám nejvíce vadí na dnešních mladých lidech?“ ptá se odvážně Mladý svět.
Dodnes žijící svěží kmet Lubomír Štrougal, předseda vlády ČSSR: „Nemohu se smířit s flákači a s těmi, kteří si zábavu pletou s opilstvím.“ Tak on byl s. Štrougal pilný od mládí. Ministrem vnitra se stal asi v sedmatřiceti letech. Slavná je historka, jak šel s šéfem strany Novotným v 60. letech zatýkat vládního kolegu ministra Baráka.
Podle Josefa Frolíka (Špion vypovídá, Kolín nad Rýnem, 1982), se prý všechno odehrálo takto: „Nikdo ze členů předsednictva se soptícího prezidenta nedovolil zeptat, zda zatýkací rozkaz podepsal generální prokurátor. Zato se na to zeptal druhý den Barák sám, a to ministra vnitra Lubomíra Štrougala, který společně s Novotným přišli Baráka zatknout do předsednictva vlády. Štrougal zrozpačitěl, otočil se na Novotného a řekl: ‚Já myslím, že ty snad můžeš zatknout každého bez příkazu generálního prokurátora, ne?‘ Novotný samozřejmě prohlásil: ,Toceví, že můžu, a zároveň tě, Rudlo, vylučuju ze strany,‘ a pak se opravil a dodal: ‚Vás, pane Baráku.‘“
Žádná pasivita, žádné opilství. Na dotaz ohledně oblíbeného přísloví s. Štrougal uvedl: „Bez práce nejsou koláče.“ Možná by jako komunista mohl dodat, že v lágru za nucenou práci žádné koláče, ale už ho nechme být. Možná by nám, kdyby vládl on a ne Husák a Biľak, bylo dobře aspoň jako v 80. letech v Maďarsku. Přiznejme každému jeho, když se teď tedy za nového větru, kdy se nemá paušalizovat totalita, říká, že všechno nebylo úplně špatné. Třeba traktory.
Nezkrátit si mládí
Z historické jámy pamětnice (komunisté místo tohoto literárního označení používali raději výraz smetiště dějin) padají další výroky. Tak třeba Peteru Colotkovi, předsedovi vlády SSR (tak se tehdy jmenovalo Slovensko, ne že tam jedno S vypadlo), na mládeži vadí: „Keď dósledkami svojho neuváženého konania predčasně skracujú svoju prirodzenú mladosť.“ Dnešnímu čtenáři není jasné, jestli má na mysli nechtěná těhotenství, nebo to, že nějakého vlasatce zabásli kvůli protistátní činnosti.
Otázka na to, co jim zakazovali v jejich mládí, řekl Miloš Jakeš, tajemník UV KSČ: „Z dnešního hlediska to byly banálnosti. Ale v podstatě šlo o sociální limity, nehrát fotbal v botách apod.“ Celý život to měl dobré, ten Jakeš. Až dodnes. Štrougal jen připomíná, že o něj otec přerazil smyčec, když nezvládal hrát 5. sešit Maláta.
Někdy se objevují pozoruhodné výroky, třeba na to, co by doporučil dnešní mládeži, říká tajemník ÚV KSČ Jindřich Poledník: „K čemu by to bylo dobré?“ Někdy vidíme i náznaky smyslu pro humor, pokud to tak bylo myšleno. Josef Korčák, předseda vlády ČSR, jako oblíbené přísloví uvádí: „Nekuřáci lepší v práci – zdraví šetří, neutrácí.“ Jako nekuřák zlomyslně vyvěsím v redakci.
Zombíci ožívají
Tak bychom mohli pokračovat, ale nemělo by to velký smysl, platí staré „pars pro toto“, část za celek. Malý vstup do myšlenek lidí, kteří tu v sovětské gubernii domněle vládli. Výstavka toho, jak se tu před třiceti lety žilo. Šedé ulice, šedé noviny, šedí funkcionáři, ritualizovaná řeč, všeobecný strach vybočit z dogmat, odtrženost od světa normálních lidí. Lidé byli roztříděni na dělníky, rolníky a pracující inteligenci a potom na ztroskotance, samozvance a osoby práce se štítící. Byly též další menší podkategorie, třeba vlasatci a osoby nábožensky založené, které se ještě nevymanily z předsudků, popřípadě lidé nakažení ideologickými infekcemi, tedy ti, kteří „poukazují na naše dočasné problémy“. Třeba dočasný čtyřicetiletý problém sehnat normální bydlení.
Proč o tom psát? Jednak je to jistá perverzní zábava připomínat perverzní minulost, jednak proto, že soudruzi dnes zase ožívají a v duchu „nebylo všechno špatné“ retušují dobu svého úpadkového režimu.
Každá doba má své šedé funkcionáře a má také novináře co kladou otázky, které nejsou otázkami, jejichž cílem je se něco dovědět. Jak to kdysi napsal nejmenovaný komentátor, dnes poslanec v jednom hezkém fejetonu o žurnalistice 90. let. Někteří přicházejí, vyndávají sošky současného premiéra a líbají je.
Svět už je ale barevný a může tak zůstat. Pokud si uchováme zdravý rozum a budeme líbat cokoliv, krom toho, co se líbat nemá.
