Valtr Komárek kdysi rozebíral osobnost Jiřího Paroubka a charakterizoval ho jako člověka, který chce, aby ho lidé měli rádi. Tomu pak přizpůsobuje všechno. A v tom je právě klíčový problém, který mají politici a novináři a další baviči, totiž že chtějí lásku. Jenže láska je věcí dobrovolnou a koupit se dá jen spolupráce.
V nejlepším případě se dá koupit vztah, ale nemívá to vždycky lichotivé názvy. Prostituce má ovšem tu výhodu, že jde o jasně definovanou transakci, když necháme stranou otázku organizovaného zločinu a vydírání a zneužívání mladistvých. Čirá prostituce bez těchto východních zločineckých manýrů je ale poctivá směna. (Poctivá neznamená morální. I nájemnému vrahovi je třeba zaplatit, protože odvedl svou práci, byť morálně zavrženíhodnou. Je to poctivé, ale nemorální.)
Politici (a novináři) by chtěli, aby je lidé měli rádi. Novinář má výhodu v tom, že je takzvaně nikým nevolený, což je ve skutečnosti plus, protože mu do nikoho nic není a může si myslet a říkat, co chce. Občas internetový lid vznese dotaz, „v čím žoldu pracujete“, na což se dá odpovědět jen to, že po tom nikomu nic není. Politik je na tom ale hůř, musí být oblíben a lidé ho mají mít rádi, aspoň tak trochu. Jenže to se nedá zařídit. Obliba se kupuje a je třeba se nabízet a podbízet a prodávat, čímž se z člověka stává „nečlověk“, protože ocáskem kvůli lásce vrtí jen pejsek.
Jak ukazují průzkumy veřejného mínění, lidé nejvíce pohrdají těmi osobnostmi, které si volí. Proto mají vždycky tak mizernou oblibu Sněmovna a Senát. Zato armáda a rozhlas se těší oblibě vysoké, byť do těchto institucí lidé nemohou mluvit vůbec a ještě si je platí.
Když ale přijde krize, potřebujeme alespoň jednoho státníka. Od dob Havla tu nikoho nemáme, jen trpaslíky. Jsme na tom jako v roce 1938, trpaslíci, jeden vedle druhého. Doufejme, že doba bude lepší než otcové lidu.
