Zpráva o tom, že ve zbožném Polsku existují bojovní ateisté, by mohla na první pohled překvapit. Ale jen na první, Polsko už dávno není to, co bývalo. Začíná to být vidět i na politických preferencích a veřejných aktivitách ateistů a lidí necírkevní víry.
Proč se najednou objevuje v Polsku billboard s papežem Janem Pavlem a jeho údajnou milenkou? Abychom to pochopili, musíme jít víc do minulosti. Jak se mohlo stát, že Lech Walesa nebyl podruhén zvolen porezidentem, ale místo něj se jím stal bývalý svazácký funkcionář a od konce 70. let i komunista agnostik Aleksander Kwaśniewski? V roce 1995 získal 51,7 procent hlasů. Vůdce polské revoluce s madonou čenstochovskou na klopě prohrál. V roce 2000 dostal 53,9 prodenta hlasů. Takže Polákům agnostik, tedy člověk, který Boha nepopírá, ale říká, že neví jak to s Bohem je a vědět to ani nemůže, zřejmě vyhovoval. Nicméně to byl on, kdo podepsal konkordát Polska s Vatikánem a devětkrát byl přijat Janem Pavelm II. ve Vatikánu a třikrát ho hostil jako hlava státu. S Benediktem XVI. se setkal dvakrát. Poláci z něj zřejmě neměli dojem bojovníka proti církvi, takže na jeho straně mohli stát i věřící, kterým Walesa lezl na nervy.
Kde se vzal, tu se vzal… ateismus
Kde se ale vzal v Polsku ateismus? Podle různých průzkum z posledních let je v Polsku agnostiků, ateistů nebo osob bez vyznání asi tak deset procent a věřících 80 procent. Zbytek jsou lidé věřící v jakési vyšší síly. (U nás je tento poměr opačný.) V 19. století bylo mezi Poláky otevřené hlásání ateistických názorů vzácné, byť se mezi inteligencí objevoval, například ho vyznávala Maria Curie-Skłodowska, nositelka dvou Nobelových cen za fyziku.
V druhé polovině 20. století už jich bylo více, patřili k nim třeba členové opozice Jacek Kuroň, Bronisław Geremek a Adam Michnik a spisovatelé Stanisław Lem a Witold Gombrowicz. Komunistický stát ateismus samozřejmě podporoval a existovaly různé ateistické organizace, aniž to někoho moc zajímalo. Že se moc nedaří bylo patrné už z toho, že když přijel do Polska poprvé na návštěvu Jan Pavel II. , hned na letišti mu hlava státu, předseda státní rady Henryk Jabloński políbil prsten. Nadpřirozené síly nakonec komunistický režim nezachránily, ale to ještě neznamenalo, že by nastalo prudké oživení zbožnosti.
Spíše se ukázalo, že pro část společnosti byla identifikace s náboženstvím součást protestu proti režimu a zvykem a teď nepotřebují ani ten protest, ani ten zvyk.
A teď do politiky
Modernita nakonec dolehla i na katolické Polsko. Vrstvy obyvatel, které nesdílejí círklevní podobu víry, nebo nemají víru žádnou, hledají I své politické mluvčí. V posledních volbách už ho našly. Třetí nejsilnější strana v polském parlamentu je Palikotovo hnutí, polsky Ruch Palikota. Má 10 procent a 40 mandátů. Mezi jejími poslanci jsou také homosexuál, transsexuálka a feministka. Jeho hnutí prosazuje témata jako je legalizace měkkých drog a registrovaného partnerství homosexuálů či zavedení interrupcí.
Před dvěma lety přinesl zajímavý rozhovor s Januszem Palikotem (49) server Česká pozice. Dovolujeme si zlomek tehdejších Palikotových myšlenek ocitovat: “Neútočíme na náboženství obecně. Chceme jen, aby se církev stáhla z politiky. Já sám nejsem věřící. A nebyl jsem, ani když jsem ještě chodil do kostela. Většina Poláků je věřících a katolicismus tu má velkou tradici, nicméně tato zbožnost je často povrchní… Antiklerikalismus má v Polsku skutečně velkou tradici. I když to kvůli polskému papeži zůstalo spíš skryto. Faktem však je i to, že navzdory politickému obratu doprava po roce 2000 čím dál více Poláků toleruje partnerské svazky osob stejného pohlaví a akceptuje interrupci. To všechno je tady nové a signalizuje významné změny v pohledu na svět.”
Musel čelit jednéí nepříjemné otázce. Do antiklerikálního týdeníku jednoho z jeho poslaneckých kolegů Romana Kotlińského píše i Grzegorz Piotrowski, vrah varšavského kněze hnutí Solidarita Jerzyho Popiełuszka. Nejen to, byl také zapleten do pokusu polské tajné policie vyrobit kompromitující materiál na Jana Pavla II. Palikot na to říká, že tu vraždu samozřejmě odsuzuje a není nadšen, že viník do týdeníku Fakty i Mity přispívá. Ale dodává: “ To je nechutné. jsou však v antiklerikálních kruzích důležitým listem, který je zapotřebí.” Tak dobře, to asi většinová společnpost v Polsku zatím moc nepochopí.
Nacionalisté a konzervativci všech církví, spojte se!
Liberálnější půlka Polska asi zase nepochopí sbližování mezi církví a nacionalistickými politiky a dokonce i s ruskými pravoslavnými. V “Poselství národům Polska a Ruska“ patriarchy Cyrila a předsedy polského episkopátu arcibiskupa Józefa Michalika ze 17. srpna 2012 se také dočteme: „Dnes stojí naše národy před novými výzvami. Pod záminkou zachování principu světského státu nebo obhajoby svobody jsou zpochybňovány základní morální zásady opírající se o Desatero. Podporují se potraty, eutanazie, svazky osob téhož pohlaví, jež je snaha představovat jako jednu z forem manželství, je propagován konzumní životní styl, jsou odmítány tradiční hodnoty a z veřejného prostoru jsou odstraňovány náboženské symboly. Nezřídka se setkáváme s projevy nenávisti ke Kristu, Jeho Evangeliu a Kříži, a také se snahami vyloučit církev z veřejného života. Falešně chápaná světskost získává formu fundamentalismu a je ve skutečnosti jednou z podob ateismu.“ Je trochu záhadou, proč to zmiňují zrovna ruští a polští hodnostáři, když v jejich zemích se celkem nic takového neděje. Liberála také zarazí, proč se ideově v boji za hodnoty spojovat s ruskou ortodoxní církví, která je pupeční šňůrou spojena s putinovským režimem a dodnes ji vedou vysocí hodnostáři, kteří byli agenti KGB, což se týká i moskevského patriarchy. Pokud jde o konzervatismus, nacionalismus a politické ambice, mohou si hierarchové docela rozumět.
Je to ale marné, dějiny se už vrátit nedají a Polsko si bude muset svou sekularizací také projít. Pokud to bude bez nenávisti a intrik všech zúčastněných, společnost i církev na tom jen vydělají.
