Slovensko by chtělo mít ve své ústavě zakotveno, že manželství tvoří svazek muže a ženy. To zní na první pohled jako samozřejmost, jenže toto opatření se pochopitelně týká ambicí homosexuálních párů, aby byly jejich svazky postaveny naroveň běžnému manželství heterosexuálních osob.
Na této změně se dohodli zástupci vládních sociálních demokratů premiéra Roberta Fica s opozičními křesťanskými demokraty. Tyto strany tvoří ve sněmovně dohromady třípětinovou většinu, která je potřebná ke změně základního zákona země. Jejich postup ale v zemi vyvolal negativní odezvu. Křesťansko-demokratické hnutí usiluje dlouhodobě spolu s katolickou církví o ochranu takzvané tradiční rodiny. Za tu je považován výlučně svazek muže a ženy. Slovensko zatím, na rozdíl od jiných zemí, jako je i Česko, nezavedlo ani registrované partnerství osob stejného pohlaví.
Pokud jde o samotný pojem manželství, lze chápat, že tato nová ústavní změna brání tradiční označení. Pojmy totiž mají svůj kulturní význam a historii a není možné nikomu diktovat, jak má věci označovat. I většina má svá práva. Pokud jde o obsah toho, co stát přizná partnerům, je to jiná věc, tam mohou věcně usilovat o cokoli, co neporušuje lidská práva druhých.
Nejde však ve skutečnosti jenom o slovíčka. Spíše na Slovensku i v jiných zemích panuje jakási základní nedůvěra k homosexuálům jako takovým. Některé kruhy mají celkem absurdní obavy, že homosexualita je něco jako nakažlivá nemoc. Jako by se snad člověk, který od dětství vyrůstal jako heterosexuál, mohl najednou chytit homosexuální bacil a dostat se na scestí. K významné změně sexuálního chování dochází u heterosexuálů pouze v případě, že se jedná o náhradní aktivitu v prostředí, kde svou základní orientaci nemohou realizovat (vězení, kláštery, kasárna – tedy prostředí, kde převládá pouze jedno pohlaví a dotyčný je izolován od ostatního prostředí). Představa, že by si heterosexuál za normálních podmínek vybral dobrovolně partnera stejného pohlaví, kdyby měl na výběr, je zcela nesmyslná.
Dalo by se přece domluvit
Jako skoro všechno ve společnosti, i tento problém se dá řešit normálním kompromisem. Homosexuálové nebudou trvat na tom, aby se jejich právně upravené vztahy nazývaly manželstvím. Většinová společnost nebude popírat práva osob s náklonností ke stejnému pohlaví. Je potřeba si přiznat, že na některé otázky není jednoznačná odpověď. Týká se to třeba adopce dětí homosexuálními páry. Tyto dvojice mohou nejspíše děti vychovávat stejně dobře jako heterosexuálové a lépe než v rodinách, kde se děti třeba týrají. Na druhou stranu čekají heterosexuální páry na adopci dost dlouho a procházejí zkoumáním a školením, které běžní rodiče ohledně svých vlastních dětí nikdy absolvovat nemusí. Proto se někteří lidé celkem oprávněně bojí experimentů.
Také se mohou liberálně smýšlející Slováci celkem oprávněně bát toho, že ambice církve zasahovat do života společnosti, nemusí mít hranice. Mohlo by také dojít na zákaz antikoncepce, nedělního prodeje, prodeje masa v pátek a tak dále až donekonečna. K tomu ale sotva dojde, protože zesvětštění tradičních evropských zemí bude zatím spíše pokračovat.
Jisté ale je, že dávat do ústavy poznámky o tom, že manželství je svazek muže a ženy, je dost nesmyslné. Buď je to samozřejmé a být to tam nemusí, nebo to samozřejmé není a být to tam nemá.
