Když se lidé, kteří ještě nepozbyli zbytky citlivosti, dívají na řádění Miloše Zemana (jistě ne idiotské a protiústavní, kdepak ), uvažují, jestli takové tsunami šlo zastavit. Ale ano, šlo.
Intelektuálové někdy zanaříkají, tady třeba jeden hlas z facebooku: „Opakuje se efekt prezidentské volby: všichni, kdo jsme chtěli změnu, jsme volili toho svého pravého/tu svou pravou. Dienstbiera, Fischera, Fischerovou, Franze... a všichni dohromady jsme tím zvolili Zemana.“
Ten povzdech je ale vztažen k těmto nadcházejícím nešťastným volbám. Lidé chtiví změny budou volit mnoho stran, které se nakonec do Sněmovny nejspíš nedostanou. Takže některé ještě přijatelné strany přijdou o nějaké procento nebo půl procenta, aby se tam nedostaly taky. Jak to dopadne, se ještě uvidí. Zatím komentátoři bádají nad tím, jestli prodloužený volební víkend vybral Zeman úmyslně, aby voliči pravice odjeli na dovolené, protože jsou z bohatších vrstev a ještě na to mají. Nebo jestli naopak voliči levice zmizí na své chaty a chalupy a pravičáci budou stejně pracovat a pak půjdou volit a zachraňovat, co se dá. Vztah mezi ježděním na chalupu a politickými preferencemi ještě nebyl zřejmě dostatečně probádán.
V prvním kole srdcem
Ale zpět k rozlitému mléku. Naříkat nad tím, že protizemanovci tříštili síly, by mělo smysl jen v jednokolovém systému, tedy takovém, kde už není po vyhlášení výsledků možnost nápravy.
Politika může samozřejmě s voliči sehrát kruté žerty. V roce 2002 při francouzských prezidentských volbách do druhého kola postoupili pravicový kandidát Jacques Chirac a Jean-Marie Le Pen, dlouholetý předseda krajně pravicové strany Národní fronta. Kandidát socialistů Lionel Jospin do druhého kola nepostoupil. Stoupenci levice, kteří byli Le Penem zděšeni, museli v druhém kole „s gumovými rukavicemi“ volit Chiraca.
Druhé kolo umožňuje volit menší zlo a my nežijeme v dokonalém světě. Jak se dnes ukazuje, nakonec bylo naše druhé kolo jasnou nabídkou dvou alternativ. Kdyby postoupili Zeman a Fischer, mohl třeba vyhrát Fischer, ale ten se nakonec stejně projevil jako Zemanova loutka.
Lze jen spekulovat o tom, co se vlastně dělo. Byli oba někým popohnáni dopředu, přičemž některým lidem bylo jedno, který z nich na Hradě usedne? Schwarzenbergův postup znamenal trochu komplikaci, ale pak nastoupil oddaně Václav Klaus, který nejdřív hrál nějakou dobu Zemanova soupeře, aby se pak navíc po několik let pokoušel českou pravici potopit. Popostrčil Zemana na správné místo ve hře a je vymalováno.
Je zle, volte, koho chcete
V prezidentské volbě se strategie „v prvním kole srdcem, v druhém kole rozumem“ nakonec osvědčila. Mohli jsme prezidentem mít demokrata, místo toho máme hlavou státu jakousi vulgární střelu. Spíše řízenou, než neřízenou. Řízenou ovšem kdo ví kým a my netušíme, kam svou hlavici po kymácivém letu nakonec vpálí. Týden před volbami už je dost jasné, že situace je tak špatná, že správnou volbou je volit buď rozumem a na jistotu, nebo trochu srdcem a trochu rozumem. Tedy klidně ještě strany, které kolem zvolitelnosti kolísají. Rozhodnout v našem systému totiž mohou i stovky hlasů. I dnes je celkem jasné, jaká volba je hlasem proti zemanismu. Volba pro ty strany a lidi, kterým se SPOZa Hradu nejvíc nadává.
