Výsledek prezidentské volby – tedy vítězství Miloše Zemana – je jednoznačný a přesvědčivý: na počátku sčítání, kdy oba kandidáty od sebe dělilo víc než dvacet procent, to dokonce vypadalo na vítězství drtivé.
Občané rozhodli ve zcela svobodných volbách, v demokratickém prostředí, a navíc v době, kdy Česká republika není vystavena žádným významným tlakům zvnějšku. Pasívní i aktivní účastníci volby tedy za své jednání nesou plnou zodpovědnost.
Rozhodnutí bude mít velký význam, větší, než jak by se zdálo z vymezení prezidentských pravomocí v ústavě. Jednak má funkce sama u nás tradičně větší váhu, takže toho může fakticky víc. Tato zvláštnost je nyní posílena tím, že žijeme v situaci trvalého politického patu a že prezident byl volen přímo, což posiluje jeho mandát.
Zemanovi nepochybně pomohlo to, že se za něho postavily dvě v současné době nejsilnější české politické strany: sociální demokraté a komunisté. Za Schwarzenbergem stála jen o dost slabší TOP 09 a ODS vlastně zčásti (Klaus mu podporu víc než odepřel a na spoustu lidí z okruhu strany to mělo velký vliv).
Mluví se o nekorektní a hysterické volební kampani. Pokud jde o nekorektnost, byla rozdělena mezi Zemana a Schwarzenberga v poměru přinejmenším deset ku jedné. Zeman založil svou kampaň na dosti odpudivém populismu (Schwarzenberg — cizák s problematickými předky a stejně problematickou manželkou) a nevyhýbal se zjevně nepravdivým tvrzením (například vykonstruovaná souvislost mezi otcem Karla Schwarzenberga a „Lex Schwarzenberg“, neprokázané tvrzení o radosti Bernda Posselta nad jeho postupem do druhého kola; pan Zeman prohlásil, že v roce 1990 ve Federálním shromáždění nekritizoval „odsun“, ale jen divoký odsun, o žádném divokém odsunu tam není zmínka).
Schwarzenberg projevil odvahu v tom, že se „kontroverznímu“ tématu o Benešových dekretech a „odsunu“ postavil čelně. Bohužel však v této věci nebyl zcela konzistentní a byl leckdy nepřesný. S jeho postojem se ovšem u nás volby nedají dost dobře vyhrát a člověk se musí snažit jen zmírnit škody.
Daleko horší bylo to, jakým způsobem se vyjadřoval ke svému působení v Nečasově vládě. Měl dvě možnosti: rozhodně se od ní distancovat, jenže to by z ní musel napřed odejít, a navíc by se ho všichni ptali, proč tam tak dlouho byl. Nebo projevit jakousi základní loajalitu k premiérovi a vládě a všechnu kritiku dělat jen v rámci této vyjádřené loajality.
Byl by srozumitelný i těm, kteří mají k vládě kritický vztah (loajalita je ctnost), a neodpudil by zbytečně část voličů ODS. Místo toho se pokusil dělat obojí zároveň a zůstal sedět na dvou židlích.
Člověk by si mohl říci: volby rozhodly, byly legitimní, teď se národ musí sjednotit za novým prezidentem. Jenže tak jednoduché to bohužel není: za novým prezidentem je obtížné se sjednotit.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
