Projektanti masového happeningu zjevně narážejí na to, že Václav Havel měl na sobě v den své inaugurace 29. prosince 1989 kalhoty sice dlouhé, ale s nápadně krátkými nohavicemi. Kdekdo si toho všiml, někteří si z něho dělali legraci, on k tomu poznamenal, že je to docela něžný způsob posměchu vůči jeho osobě.
Pietní vzpomínka je opravdu poměrně nenáročná. Cítím jakousi úlevu, že na nás nechtějí, abychom si kalhoty rovnou svlékli. V té nenáročnosti je ale taky jakýsi problém.
Podepsal se na něm tak trochu sám objekt pietní vzpomínky. K životu patří vážnost i legrace. Míchat obojí dohromady je sice typicky české, ale bývá to poněkud, jak se říká, „neproduktivní“. Tak například náš národní hrdina Josef Švejk se rozplakal při kázání, které držel v garnizonní věznici na Hradčanech polní kurát Katz. Když si ho pak dotyčný povolal a udeřil na něj, aby se přiznal, že si z něho chtěl udělat legraci, Švejk odpověděl: Vám jsem chtěl udělat radost a sobě legraci.
To je očividně příliš dobrého najednou. Jistě, organizátoři happeningu nic podobného za lubem nemají. Ale: například Václav Havel kdysi inicioval pitoreskní návrh na uniformy Hradní stráže. Myslil to nejspíš i trochu ironicky. Dnes tyto uniformy, brány smrtelně vážně, tvoří neodmyslitelnou součást toporných a odpudivých ceremonií, jež pořádá každoročně 28. října na Hradě jeho nástupce v úřadě.
Když bych to tedy měl trochu nadsadit, skoro se bojím, abychom si za deset let nemuseli na 18. prosince vyhrnovat kalhoty povinně. S tím, že našeho velkého muže si sice musíme všichni vážit, ale abychom tu povinnost spíš skousli, dá se do toho i trocha legrace.
Ve skutečnosti to, co potřebujeme – i pokud jde o Václava Havla –, je především věcný, a tedy i kritický pohled. Zdá se, že jsme v něm moc nepokročili. Na čemž nic nezmění ani vyhrnuté kalhoty v den Václava Havla.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
