Předsedkyně senátorského klubu ČSSD Jiřina Rippelová odchází z ČSSD do SPOZ. Důvody jsou pragmatické, končí jí mandát a strana ji už nekandiduje. Přeběhlicí se být necítí, bude nadále hájit středolevý program, jen v jiném dresu.
Sociální demokraté přišli už dříve o senátora Krejču, který bude teď kandidovat za SNK-ED. A exhejtmanku a poslankyni Emmerovou se podařilo pro stranu zachránit jen díky mohutné imaginaci lídrů strany (nakonec si dokázali představit, že paní Emmerová bude za ČSSD kandidovat do Senátu).
Kdysi, v polovině devadesátých let, dominovala českému politickému reji tzv. integrace pravice. Pravice tenkrát frčela, Klausova ODS se stala dominantní stranou a na jeho slávě se chtěla přiživit spousta méně úspěšných a stejně ambiciózních lidí. Všichni trpěli představou, že když se za sebou seřadí dostatečné množství podobných nul, jako jsou oni, vznikne veliké číslo. Nedokázali se ovšem mezi sebou dohodnout, kdo má být nulou vedoucí (ačkoli pozice vedoucí nuly, jak ze školních let víme, v podstatě nic neznamená). Pohled na jejich smrtící tanec byl poučný a chvílemi i zábavný. V minulosti jsem se už tomuto politickému jevu věnoval.
Levice se naproti tomu neintegrovala. Na integraci ČSSD s komunisty bylo tehdy ještě příliš brzy (spolupráce ostatně byla možná i bez integrace), ostatní strany byly většinou odštěpky od KSČM a skončily rychle v propasti bezvýznamnosti. Integrace levice tedy jednak nebyla heslo doby, jednak jí nebylo zapotřebí.
Dnes je situace jiná. ČSSD prokázala chvályhodnou schopnost zbavit se arogantních a agresívních lídrů. Bohužel, předtím projevila méně chvályhodnou schopnost zvolit si je do čela a nějakou dobu se jim přizpůsobovat. Zavržení lídři mají tuhý kořínek, po vypuzení založili strany, jež se sice pohybují pod úrovní volitelnosti, ale mají schopnost svým nevděčným někdejším podporovatelům pořádně zatopit. Přetahují si za sebe, jedničky, dosti vypasené nuly (začal to pan Paroubek poslancem Šlégrem, předpokládám, že se u něj jednou uplatní i poslanec Rath, až ho pustí z vyšetřovací vazby, jednou ho přece pustit musí). Nuly za jedničkou mají totiž, jak víme, na rozdíl od vedoucích nul velký význam.
Integrace ČSSD se zemanovci a/nebo Paroubkovými národními socialisty nebo mezi paroubkovci a zemanovci je naštěstí nepředstavitelná: politické jedničky se navzájem silně odpuzují. Namísto toho vzniká bohužel opačný efekt, nelítostné soupeření v oboru arogance a hulvátství, kterému se ČSSD musí chtě nechtě přizpůsobit. Je to lehčí, než by člověk řekl, i když Zeman s Paroubkem nastavili laťku pořádně vysoko. Udivovalo mne, jak je možné, že Bohuslav Sobotka, jenž ve Špidlových dobách působil na nezúčastněného pozorovatele jako umírněný a korektní politik, prošel náhle podobnou proměnou, jaká kdysi postihla Kafkova Gregora Samsu. V procesu dezintegrace levice je to ovšem pochopitelné – nic jiného mu nezbývá, chce-li obstát v konkurenci.
A právě touhle soutěží o bobříka arogance dospěl politický rozvrat v ČR do nové a dosti úděsné podoby.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
