Minulý týden zazněla ve sněmovně pravdivá slova, trochu neohrabaně a trochu nezamýšleně. Kouzlo nechtěného.
Místopředsedkyně strany záhadného anglomatematického názvu Mudr. Gabriela Pecková dobromyslně přiznala, že její “vláda neumí naplnit peněženky důchodců” a tudíž musí snížit každoroční valorizaci důchodů na třetinu. Dodejme, že v době velké inflace a zvýšeného DPH u cen energií a potravin.
Nato se pí doktorka filozoficky pozastavila nad životem důchodců, dobře je zná ze své revmatologické praxe, a dobře ví, že senioři trpí nedostatkem duchovním, ne peněženky, ale duši bychom jim měli umět naplnit: „Nikdy jsem v ordinaci neslyšela: já už nechci žít, já už na to nemám! Ale nechci žít, když nemám pro co a pro koho, protože překážím, protože mě nikdo nepotřebuje.“
A nebojte se, uklidňovala sněmovnu: "Oni se tomu přizpůsobí. Já to vím, protože s nimi pracuji celý život. Mnozí se narodili za války, museli se uskrovnit, a svůj život prožili v režimu, který jim žádné extra zbohatnutí nedovolil.” Zlatá slova. A přesto se ozval opoziční řev a hlasitější než obvykle.
Do nedávna jsme slyšeli od politiků jen neumím/umím si představit. Teď konečně přiznávají, že něco neumí. “Neumíme snížit výdaje a proto…”(náměstek financministra). Pozitivní posun.
Jistě, pí doktorka (těch lékařů v politice?) si plete sněmovnu s kostelem (asi bude nevěřící) a neví, že duchovní rady sice potřebujeme, ale ne od státu.
A co se týče důchodců, má svatou pravdu. Narodili se ve skromných poměrech (a když vyrůstali, měli povinnou matematiku a každá křížovka – disciplina na pět) a tak otužovali nejen mozek, ale i své tělo, přežili a mnozí přežijí i tento režim.
Jenže, co to má dělat s politikou? Nejsme v Číně a proto ta otázka, zda likvidace deficitu musí dopadnout na osamělé důchodce (většina), rodiny s dětmi a postižené. Zda by třeba nešlo propustit něco hasičů, policistů a úředníků, když máme tak málo požárů, zločinů a tolik papírování. Zda zvýšení daní nepovede k dalšímu hospodářskému útlumu a zvyšování daní?
Anebo, když už brát, zda nevzít deprimovaným občanům dotace na lázně nebo podnikatelům odpočet na luxusní auta, jak navrhuje šéf opozice, jenž zřejmě pochybuje o jejich prestižně podnikatelské nezbytnosti? Sociální je v Evropě i pravice. Politika jednoduchá není.
Proč tedy dnes tak zuříme na politiky? Demokratická politika je svou podstatou amatérská a většinou jsou politici, jako pí doktorka, nováčci. A není snadné přejít z jednoduché revmatologie či zubařiny do záležitostí obecných, kde každý zásah do správy věcí veřejných vyvolá nečekané důsledky.
Co takhle naučit se na ně dívat s onou tajemnou náměsíční náklonností a bázní, s jakou pozorujeme první dětské krůčky a žvatlání. Co takhle začít politiky povzbuzovat v jejich roztomilých pokusech lidsky se vyjádřit. Sami bychom získali moudřejší charakter.
