Milý pane profesore,
nedávno proběhla médii zpráva, že norský vrah Breivik je paranoidní schizofrenik, což mě překvapilo. Jsem zakladatelka a vedoucí svépomocné skupiny zaměřené na aktivní trávení volného času lidí s duševním onemocněním, takže s lidmi s paranoidní schizofrenií přicházím běžně do styku. Mám spíše zkušenost, že jsou nepraktičtí, mají problémy s organizováním, s únavou nebo cizím prostředím. A tomu chování Nora Breivika podle mě neodpovídá. Také jsem slyšela, že schizofrenik si spíše ublíží sám, než že by ublížil někomu ve svém okolí. Navíc mě mrzí, že se o schizofrenii zase mluví pouze v souvislosti se spácháním trestného činu, proto se nelze divit negativní stigmatizaci duševně nemocných. Zajímalo by mě, jaké procento duševně nemocných je nebezpečných pro okolí.
S pozdravem
Iva Šustrová (studentka), Chrudim
Začněme suchými čísly. Násilné činy se vyskytují ani ne u pěti procent duševně nemocných. Podle zahraničních pramenů schizofrenie zvyšuje riziko usvědčení z vraždy asi osmkrát u mužů a šestapůlkrát u žen. Ve hře jsou však ještě současně přítomné další poruchy, například závislosti na návykových látkách a alkoholu. Kdyby ty se nepočítaly, zdá se, že pak by se výskyt násilí u psychiatrických pacientů nelišil od výskytu násilí ve „zdravé“ části populace ve stejné komunitě. Zatímco kriminalita obecně u nás v uplynulých dvaceti letech narůstala, mezi duševně nemocnými stagnovala. Obraz šílence jako zločince je tedy nesprávný, i když stane-li se, má pak velkou publicitu.
Pokud jde o norského střelce, je těžké se k jeho stavu vyjadřovat bez možnosti vyšetření. Jsme odkázáni jen na sdělení norských kolegů, jež mohou být z mnoha důvodů zavádějící, a na novinové zprávy, což je „tichá pošta“. Máte pravdu, že mnoho z toho, co o něm víme, pro schizofrenii nesvědčí: cílesměrnost a integrita chování, promyšlenost a soustavnost sledování plánu apod. Na druhou stranu opravdu nevíme, zda měl, nebo neměl „hlasy“, což bylo v jednom posudku zmíněno a což by vyvolávalo podezření na psychózu. Psychotické je až bludné přesvědčení o vlastní nadřazenosti, božské pozici, ze které se cítí být povolán k rozhodování o životě a smrti jiných lidí.
Podivná je také absolutní netečnost k utrpení. Řada z těchto věcí by se dala vysvětlit i v rámci silně narcistické, psychopatické osobnosti s anetickými rysy, ale to všechno jsou jen spekulace, jež by bylo třeba prověřit důkladným nestranným vyšetřením. A to nemluvím o mimoodborných motivacích různých subjektů interpretovat onen hrůzný čin podle toho, jak se to komu hodí. Máte pravdu, tato kauza nespravedlivě škodí našim pacientům a zvyšuje stigma, o jehož odstranění se, jak vidím, oba snažíme.
Dotazy zasílejte na hoschl@reflex.cz
