Chcete vědět, proč u nás máme tolik příšerností včetně tuzemského jídla a vína v restauracích? Podívejte se na díl Ano, šéfe! ze Svitav.
Hubatý šéfkuchař Zdeněk Pohlreich v něm školí typicky české kuchaře typicky české restaurace; snaží se jim vysvětlit, že blafy, které mají odvahu prodávat lidem a jimž oni sami upřímně říkají dobré jídlo, nepatří na stůl. Chudáci mladí kuchaři podpoření i místní servírkou své výtvory hájí. Omyl uznají teprve tehdy, když ochutnají Pohlreichovo jídlo. Chutná totiž tak, jak chutnat má, protože je správně připravené.
Co z toho plyne? Že i jiné mnohé příšernosti, jaké u nás tak rádi pácháme, viz fialové domy, pizza se zelím či rozlévaná frankovka, často plodí kombinace omezenosti a přesvědčení o vlastní autentičnosti. Zmínění kuchaři na blafech vyrostli, takže je považují za běžnou normu. Prozřou až tehdy, když jim někdo ukáže správnou cestu. V tom mají vedle mnohých krajanů - napadá mě třeba Jiří Babica – ještě velké štěstí v neštěstí.
Stejný fenomén ostatně potvrdila i má vinná polemika s kolegyní Adélou Knapovou. Jedna čtenářka mi napsala, že jižnější červené je sice lepší než moravské, přesto si ale neodpustila poznámku o moravské „autentičnosti“. K tomu snad jediné: ani vlastenecká autentičnost nezamaskuje, že drtivá většina moravského červeného nemá skončit v lahvi.
Bavil jsem se o tom s mým vinárníkem i profesionální degustátorkou, mimochodem vinařskou patriotkou. Oba se shodli, že většina moravských vinařů i jejich zákazníků je podobně jako svitavští kuchaři přesvědčena, že červené víno má prostě chutnat natrpkle a nakysle jako to jejich. Zahraniční konkurence je často vůbec nezajímá, nenávidí ji. Kdyby ji totiž znali, přeorientovali by se na mošt.
