Co přinesly dny (26. a 27. března)
Mirek Topolánek se zřejmě rozhodl trochu zamotat svým proradným kolegům hlavu a nehodlá hned tak rezignovat na funkci předsedy. Vyplynulo to mj. z rozhovoru v Právu. Tím by mohl ODS pořádně zkomplikovat situaci: pokud by zmizel hned, pak by se „efekt změny“ zjevně promítl, možná dost výrazně, do preferencí: působilo by přísloví „nové koště dobře mete“, přitom nové koště by nemělo čas předvést, jak mete (to je velká výhoda) a Paroubek by už nestačil nové koště dostatečně znemožnit, protože přemístění a nové zacílení jeho předvolebních hnojometů dá přece jen velkou práci a chvíli to trvá, než pořádně zaúčinkují.
Na druhé straně, podle Topolánka záleží mj. na tom, zda bude on sám chtít dál fungovat v politice. Z toho hlediska bych skoro řekl coby naivní pozorovatel, že zjevná schválnost není dobrým vstupem do nového politického života, zvlášť když si nedovedu představit, že na momentální Topolánkově porážce by se dalo ještě něco změnit. Podle Nečase bude grémium rozhodovat o tom, koho bude posílat na zásadní politická jednání. Předsednická funkce se stane čirou formalitou.
Nečas na otázku Práva, zda by se sešel s prezidentem Klausem, odpověděl, že věc je v rukách pana prezidenta, ale on je samozřejmě vždy připraven. Což by nebylo více než lehký náznak, který netřeba přeceňovat, vlastně jen projev slušnosti, kdyby vzápětí přišly další věci. Nečas bojovně prohlásil, že nehodlá hrát ve Fischerově vládě druhé housle, a pokud nedostane jeden ze dvou resortů po zelených, z vlády odejde. Do voleb sice zbývá už jen pár týdnů, ale je otázka, proč by měla ODS na sobě nechat dříví štípat (premiér je od té doby, co spolkl zbourání Janotových úsporných opatření a následně to, že ministr vnitra Pecina ohlásil svou kandidaturu za ČSSD, už zcela zjevně ve vleku ČSSD; pravda je, že rozložená ODS by mu asi žádnou oporu neposkytla). Jenomže pak si šel Fischer postěžovat ke Klausovi, ten prohlásil, že by bylo nezodpovědné měnit vládu a „moc by prosil všechny politické strany, aby nezačaly vyhrožovat v této souvislosti jedna druhé“ (rozuměl Nečas Paroubkovi) a Nečas srazil kufry: „Nikdo nechce měnit vládu. Prostě očekávám, že předseda vlády bude dodržovat smlouvy“ (předtím sám trefně poznamenal, že Paroubek ještě nikdy žádnou dohodu nedodržel, jak je má pak dodržovat premiér). Připomínám, že Nečas kdysi (1997) nejprve přijal a pak odmítl post ministra vnitra po Rumlovi, a že to odmítnutí nebylo výrazem nějaké osobní zbabělosti, nýbrž, jak z okolností jasně vyplývalo, to dostal od Klause befélem, a pan Nečas poslouchat umí). A teď mezi Nečasem a Klausem začíná cukrování. Klaus: „Přeji Petru Nečasovi, aby se mu dařilo... Myslím, že ta strana to potřebuje.“ A Nečas (v Čro) vrtí ocáskem: „pan prezident je v historii ODS její nejvýznamnější postavou, to je bez diskuse, je jejím otcem zakladatelem, dlouholetým předsedou…“ a přivítal by návrat Klause do ODS („to je ale na rozhodnutí pana prezidenta do kterého ho nemůže nikdo nutit“). Tatíčku, vrať se! To to bude zase v ODS vypadat. Pan předseda Senátu Sobotka se sešel s Klausem ve Špindlerově mlýně hned poté, co veřejně vyzval Topolánka k odchodu z kandidátky a z čela strany, tedy to, co se pak prosadilo v usnesení Výkonné rady („Byla to naše soukromá debata a takové se nezveřejňují“, prohlásil pak Sobotka Právu, nepochybně šlo o odpustky). Ódéesáčtí hlaváči (Bendl, Gandalovič, Pospíšil a samozřejmě Bém) teď volají po rychlém odchodu Topolánka z předsednické funkce.
Musím říci, že jsem už po listopadu 1989 zažil v mediální sféře leccos, ale něco tak odporného, jako je nynější Mladá fronta Dnes, ještě ne. Připomíná mi zároveň normalizační Rudé právo z let 1969-1970 a normalizované tiskoviny z roku 1948. Na ty se pamatuji jen mlhavě, ale vím, že např. Rychlé šípy, které jsem četl, byly „ukončeny“ bolševickou parodií, z níž jsem jako osmileté dítě úplně zblbnul. Vzpomněl jsem si na ni při čtení dnešního článku Viliama Bucherta z dnešní přílohy Víkend. Vyprodukovat takové bujaré tancování po břiše někoho, kdo už je na zemi a tak se ani nemůže bránit, na to musí mít člověk žaludek. Tomáš Chundela nazývá Topolánka „kašpárkem“. A co je pan Chundela? Jiří Kubík se nestydí dávat Nečasovi otázku: „Mirek Topolánek se … redaktorům svěřoval, jak podváděl manželku s poslankyní Talmanovou, Jaký je váš názor na nevěru?“ Na tuto otázku bych nedokázal odpovědět jinak než Nečas. Dokázal bych odpovědět na otázku, jaký je můj názor na pana Kubíka, ale neudělám to, bylo by to žalovatelné. V MfD taky neustále omílají lživé informace o „Topolánkových výrocích o židech“. Jan Gazdík dokonce tvrdí, že Topolánek mluvil „urážlivě o Židech, církvi a homosexuálech“. (Lidovky to dělají přece jen elegantněji a ne v takové zdrcující jednotě). Kryta za „zdroje, které si nepřejí být jmenovány“ (v tomto případě se zdrojům zvlášť nedivím) MfD přináší „jména, která by měla zmizet z očí voličů“: Marek Benda, Ivana Řápková, Pavel Bém (aby se neřeklo), Ivan Langer (i když citace ze spisu Krakatice vůbec nesvědčí o nějaké vědomé Langrově spolupráci s Mrázkem). Z ankety „osobností“ k Topolánkově pádu se slušně vyjádřila jedině Jiřina Šiklová, která by ODS ani Topolánka nikdy nevolila, jen má zjevně jakýsi pojem o tom, co je slušnost. MfD taky hned pohotově přinesla průzkum agentury Median na téma: kdo by byl lepším premiérem, Nečas nebo Paroubek? Vyhrál samozřejmě Nečas (53% ku 35%). Podle ředitele agentury je ovšem zajímavé, že „u voličů ODS je Topolánek stále oblíbenější než Nečas. Nový lídr paradoxně nejvíce bodoval u voličů sociální demokracie“. To je trochu neúspěch MfD, která nejprve soustavně očerňovala Topolánka, a pak na tomto pozadí vytvořila svatý obrázek „pana Slušného“. To různé zájmové lobby dělají, jen obyčejně ne tak bezelstně a okatě.
Křesťan Nečas utrousil v Právu i v LN pár slitovných slov o svém odrovnaném předchůdci. Topolánkova vyjádření v poslední kauze byla vytržená z kontextu, to je prý skutečnost. „Nicméně politika je disciplina, která má velmi krutá pravidla. Dovolávat se spravedlnosti ve vztahu k politikům, to moc nefunguje.“ Mám úplně opačné pojetí politiky a politické publicistiky. Dovolávat se spravedlnosti všude, i v ve vztahu k politikům, je nutné. Nicméně je dobře, že pan Nečas své názory tak transparentně formuloval. Aspoň je jasné, co se od něho dá čekat. Je o hodně opatrnější než ostatní, co se teď o Topolánkovi vyjadřují, nalézá i slova uznání (to, co říká např. o proizraelské Topolánkově politice, je doslova pravda). Ale u pana Nečase je to jen šikovnost.
Server Aktuálně.cz přináší pozoruhodný přehled událostí, které vedly k Topolánkovu pádu. Je to velmi inspirativní, proto se k této věci ještě vrátíme: bylo to spiknutí nebo souhra náhod?
Usnesení o tom, aby Topolánek zvážil své setrvání ve funkci předsedy strany, si údajně vyžádal jeho v tuto chvíli už faktický nástupce Nečas. Je proti dvojvládí ve straně. Z technických důvodů se to dá pochopit a zdá se mi být vyloučené, že by Topolánek mohl ještě něco uhrát. Bylo vy však slušné jednak pokusit se zhodnotit, čeho ve straně dosáhl a co se mu nezdařilo, a jednak, co se dá očekávat od jeho nástupce. Největší Nečasův handicap je, že se do své funkce dostal, je mi to líto, podrazem, ne nepodobným „sarajevskému atentátu“. Velmi pochybuji o tom, že se něco podobného může na delší dobu vyplatit. Viz smutný osud Unie svobody.
Komunistické prokurátorce Brožové-Polednové zkrátili vzhledem k započteným amnestiím trest o polovinu, takže si odsedí už jen rok. Je jí teď 88 let. Docela by mne zajímalo, kolik osmaosmdesátiletých lidí drželi v base komunisti na dobu srovnatelnou s tou, jaká byla vyměřena Polednové. Myslím to, jako Stanislav Gross, upřímně, chybí mi informace.
Jiří Paroubek se nezdá být po převratu ve vedení ODS otevřenější dialogu. „Větší blamáž nežli demontovat svého předsedu 8 týdnů před volbami, k tomu je potřeba politického talentu.“ (Na tom bohužel něco je). A nadiktoval Nečasovi podmínky, za nichž by byl ochoten se s ním bavit, podobají se rakousko-uherskému ultimatu Srbsku z roku 1914 a jsou zjevně pouze zamaskovaným sdělením, že se na předvolebním útoku ČSSD proti ODS nic nezmění. Ostatně, proč by se taky mělo, je to boj na život na smrt. Paroubek není v úplně nejlepší situaci: protože do voleb, jak sám řekl, zbývá osm neděl, typuji to ještě na dva průzkumy relevantních agentur. Protitopolánkovská tisková lobby (zejména Mladá fronta dnes a LN) udělala Topolánkovi takovou antikampaň a na tomto pozadí Nečasovi takovou reklamu, že není možné, aby se to neprojevilo na vzestupu preferencí ODS. Zloduch zmizel a nahradil ho anděl Slušňák. Je velmi nepravděpodobné, že by za tak krátkou dobu stihl pan Nečas něco výrazně zkurvit (i když bych to jemu a hlavně jeho nestydatým mediálním přisluhovačům docela přál). Dá se tedy předpokládat, že Paroubek bude mít velký, velký problém dát dohromady s komunisty takovou většinu, aby stačila na jakousi obdobu „opoziční smlouvy“. Něco jiného je, jak by pak vypadala středopravá pestrobarevná vláda v čele s nevýrazným politikem bez příliš velkých zábran a jaká by byla její životnost. Nečasovy ambice jsou v tuto chvíli veliké (funkci premiéra by bral, funkci předsedy strany taky, i když o ní „v tuto chvíli“ zvlášť intenzivně neuvažuje).
Předseda TOP09 Schwarzwenberg je zcela transparentní, aby to doložil, ukazuje na předvolebním billboardu i svůj rentgenový snímek. Mně poněkud netransparentní připadá jeho role ve sporu paní Petzoldové se státem o dědictví po Adolfu Schwarzenbergovi. Podle Benešových dekretů to po válce nešlo zkonfiskovat, tak na Adolfa Schwarzebnberga ušili osobní zákon na míru (jakýsi negativ zákona „prezident Beneš se zasloužil o stát“). Loni pak rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, že jediným dědicem po Adolfu Schwarzenbergovi je jeho synovec, předseda TOP09. Zároveň ovšem okrádací zákon (tzv. Lex Schwarzenberg) zůstává v platnosti. Tomu nerozumím: Adolfu Schwarzebergovi se zabavuje veškerý majetek, zbývá tedy, stručně řečeno, prd. Zákonitým dědicem tohoto prdu je podle rozhodnutí budějického soudu jedině Karel Swchwarzenberg. Při té příležitosti si člověk maně vzpomene, že v Budějicích se odehrává významná část našeho národního literárního klenotu „Osudy dobrého vojáka Švejka“.
Mladá fronta Dnes je i po Topolánkově pádu odporné čtení. Nejen že opakují kolem dokola zlomyslné lži (údajný Topolánkův výrok o Fischerovi jako o „Židovi, který uhne“) a vychcaně se zastávají „církve“ (rozuměj katolické, jiné církve pro ně neexistují) proti nařčení, že by se dostala k moci „oblbováním mas“ (přiotom v téže MfD pokračuje nechutná kampaň proti katolické církvi jako spolku pedofilů), ale zároveň si pochvalují, že premiér Fischer je pro národ vzorem ctnosti (ačkoli by měl být spíš vzorem slabosti a uhejbáctví). Při včerejším jednáním Výkonné rady začaly prý po několika hodinách prosakovat informace, že Topolánek to má spočítané. „Hledá se už jen odvaha“. Tedy: všichni se rozhodli, že ho obětují, ale zatím jsou ještě moc podělaní. A odvaha se nakonec našla - zřejmě když neformálně zjistili, že je jich 37 z 45 (nebo 46?). A hned tu byla kuráž!
Podle toho, co řekl Topolánek v rozhovoru pro Hospodářské noviny, je rozezlen na mluvčího ODS Martina Kupku. Upřímně řečeno, zdálo by se mi krajně podnětné zjistit, kdo vlastně Topolánkovi domluvil ten rozhovor s bezvýznamným magazínem českých homosexuálů, který se vlastně neuskutečnil, ale místo toho se konal jakýsi soukromý hovor, nahraný během natáčení videozáznamu, ten se dostal nejprve do Blesku a pak do MfD, jež z toho udělala celostátní aféru končící Topolánkovým pádem. Je to opravdu velmi zvláštní. Velmi. Kupka je rozhořčen a chtěl podat demisi, dva Topolánkovi Brutové, Langer a Nečas, mu doporučili, aby s tím zatím ještě počkal (nabízí se zlomyslná spekulace: vykopem tě sami, až přijde vhodný čas).
A na závěr jen stručné shrnutí: to, že se většina ODS rozhodla na podzim 1997 zbavit Václava Klause, bylo pochopitelné a snad dokonce legitimní. Problém byl, že to bylo učiněno podlým způsobem. Dnes to vypadá, jakoby se tatáž historie opakovala jako fraška.
K případu Topolánek se vyjádřil i rakouský tisk, k tomu se ještě vyjádřím, teď se však bohužel blíží bouřka a za chvíli mi vypnou proud. Takže musím dát k dispozici na internet aspoň tohle.
AUTOR JE POLITOLOG