NATO a Evropské unii hrozí zemětřesení. Ve Francii může vyhrát Le Penová nebo levicový šílenec Mélenchon
- Francii čeká příští rok prezidentská volba, která může otřást celou Evropou. Podle průzkumů mají výraznou podporu Marine Le Penová a Jean-Luc Mélenchon.
- Oba radikální kandidáti zpochybňují současné fungování NATO a Evropské unie, jejich případné vítězství by proto mohlo zásadně proměnit postavení Francie v Evropě.
- Macronův politický střed se rozpadá, země se potýká s vysokým dluhem a dlouhodobým politickým chaosem. Francie tak může stát před volbou mezi dvěma velmi odlišnými cestami a ani jedna neřeší její hluboké vnitřní problémy.
Před deseti lety si mnozí bláhově mysleli, že ve Velké Británii určitě neodhlasují Brexit, tedy vystoupení z Evropské unie. A že exhibicionista Donald Trump nedokáže narušit mainstreamovou americkou politiku a nevyhraje volby. Jenže, stalo se. Podobné šokové vlny mohou příští rok vyvolat prezidentské volby ve Francii. Podle průzkumů jsou totiž favority dva extrémy – pravicová vůdkyně Marine Le Penová a levicový šílenec Jean-Luc Mélenchon.
Už několik průzkumů po sobě ukázalo, že největší šanci uspět v prezidentských volbách ve Francii (první kolo se má konat příští rok 18. dubna) mají Marine Le Penová z pravicového Národního sdružení a Jean-Luc Mélenchon ze strany Nepoddajná Francie. A protože podle ústavy je Francie poloprezidentská republika, vliv hlavy státu je daleko větší než jinde v Evropě. Prezident jmenuje premiéra, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá mezinárodní smlouvy.
Souboj dvou politických extrémů
Pokud se Mélenchon a Le Penová utkají tváří v tvář i ve druhém kole, bylo by to poprvé za více než šedesát let, kdy Francie nebude mít v okamžiku rozhodnutí kandidáta z mainstreamového středo-levicového nebo středo-pravicového spektra. Voliči by si museli vybrat mezi dvěma uchazeči, kteří navzdory svým výrazným rozdílům usilují o vystoupení či změnu vztahu Francie s NATO a zároveň tvrdě kritizují Evropskou unii.
Například Le Penová říká, že by Francie měla opustit vojenskou strukturu NATO. Před několika dny upřesnila, že „dokud zuří válka za dveřmi Evropy, není pro takový krok vhodná doba“. Tím myslela válku na Ukrajině. Co když ale konflikt skončí? Odešla by Francie za jejího prezidentování z vojenských struktur spojeneckého paktu? Přitom takový krok by nebyl ve francouzské historii nový. Již v roce 1966 prezident Charles de Gaulle vyvedl Francii z vojenských struktur Severoatlantické aliance, a to ze stejných důvodů, jaké uvádí Le Penová. Hlavním je suverenita země. Francie se do vojenských struktur plně vrátila až v roce 2009 za prezidenta Nicolase Sarkozyho.
To rázný a charismatický levičák Mélenchon, kterého podporují zejména mladí voliči, by nejraději z NATO vystoupil úplně.
Francouzská radikální levice i pravice také tvrdě kritizují fungování Evropské unie. Le Penová říká, že chce snížit francouzský příspěvek do rozpočtu EU, což by mohlo vyvolat dominový efekt. Stovky miliard euro chce z příštího sedmiletého rozpočtu Evropské unie škrtnou i německý kancléř Friedrich Merz. Mélenchon volá po velkých reformách EU, pokud se neuskuteční, vyhrožuje referendem o vystoupení. Už jenom spekulace o tom, vyvolávají obavy.
Výhodou Marine Le Penové je, že popularita jejího Národního sdružení v posledních třiceti letech roste, a to zejména díky obavám z imigrace a z velkých ekonomických problémů země. V prezidentských volbách v letech 2017 a 2022 tento sentiment dovedl Le Penovou do druhého kola voleb. Tam vždy drtivě prohrála s Emmanuelem Macronem. Jenže příští rok bude situace jiná. Přestože Le Penová vede jednoznačně všechny průzkumy, vítězství krajní pravice ve druhém kole není zaručeno, ale poprvé od roku 1944 je to zcela vážná možnost.
Jí i Mélenchonovi nahrává také to, že Macron zpackal vše, co mohl a kandidovat už i tak nemůže. Mezitím se vyprázdnil politický střed a voliči se přesunuli do radikálnějších politických vod vpravo i vlevo. Le Penová se u toho opírá o střední a starší generaci. Mélanchon, kterému je 75 let, má paradoxně podporu mladšího publika. Těm se líbí jeho vyhraněnost a dobrá práce se sociálními sítěmi.
Francie v politickém a ekonomickém marasmu
Obě křídla radikální politiky těží z marasmu, který už léta způsobují problémy francouzského hospodářství (dramatický je zejména nárůst dluhů) i z obrovské nepopularity narcistního Macrona, který má vznešené řeči, ale mimořádně chabé výsledky.
Politický chaos, který za Macrona zavládl v zemi (za posledních deset let měl stát osm premiérů) shrnul už před rokem v úvodníku deník Le Figaro: „Zkrátka, systém v mrtvém bodě, neschopný vytvořit podmínky pro plodný sociální dialog, natož pak shromáždit francouzský lid k nezbytnému úsilí proti smrtelnému nebezpečí nadměrného zadlužení. Jak dlouho bude tato agónie trvat?“
Po roce se situace nijak nezměnila. Agonie přetrvává. Do Elysejského paláce, sídla prezidentů, může proto zamířit jeden z radikálů. Alespoň tomu vše zatím nasvědčuje.
Francie byla v podobně složité situaci, kdy se navzájem jednotlivé politické bloky vybíjely, koncem padesátých let. Od začátku roku 1947 do června 1958 se ve Francii vystřídalo 16 premiérů a 20 vlád, prezidenta v roce 1954 byl parlament schopen zvolit až ve 13. kole volby. Tehdy přispěchal na pomoc legendární Charles de Gaulle a sjednotil zemi. Jím navržená a referendem schválená ústava dala vzniknout páté francouzské republice, a to s posílenými pravomocemi a postavením prezidenta. To, co tehdy pomohlo, se může v současnosti stát hrozbou.
Dnes ale žádná sjednocující politická postava v zemi galského kohouta neexistuje. Věci jsou tak špatné, že se dokonce italský tisk začal vysmívat svému sousedovi za jeho neschopnost. Přitom právě Itálie byla dlouho symbolem politické nestability.
Výhled pro Francii na další období proto zůstává pochmurný.
Levice reprezentovaná nejvíce prezidentským kandidátem Jean-Lucem Mélenchonem chce ještě více zdanit bohaté, snížit věk odchodu do důchodu na 62 let a navýšit veřejné výdaje. Že stát i podle evropských kritérií balancuje na pokraji bankrotu, aktivistům a levičákům zjevně nevadí.
Pravice naopak pořád opakuje, že už má dost rozdávání sociálních dávek a podpory migrantů. Volá po škrtech, které ale většina společnosti nechce.
Mohli bychom tomu říkat francouzská past. Jaký směrem se nakonec důležitý evropský stát po chybujícím a slabém Macronovi vydá, uvidíme brzy. Ať ale vyhraje kdokoli, země zůstane hluboce rozdělena a nebezpečně zadlužena. Pokud to bude Le Penová či Mélenchon pocítí to i NATO a Evropská unie.
