Přečetli jsme za vás: Kniha Jany Peterkové je špatná, občas ale nabídne neočekávanou sebereflexi
Když Jana Peterková oznámila, že vydává vlastní knihu, věděla jsem, že ji musím mít. Nejenže dlouhodobě sleduji Peterkové aktivity na sociálních sítích, zažila jsem její proslovy na nespočetně demonstracích a soudech, párkrát jsem s ní i přímo mluvila. Zároveň také slibovala, že kniha bude pikantní a osobní. Stála ale kniha Já, dezinformátorka za to?
Jana Peterková v červnu našemu šéfredaktorovi poslala pozvánku na křest své knížky Já, dezinformátorka a připojila, že se bude o knize mluvit z těchto důvodů:
- Proč jsem začala demonstrovat
- Pikantnosti ze zákulisí chování ostatních kolegů vlastenců
- Intimní detaily o svém vztahu s miliardářem Tomášem Pitrem
- Jak to bylo s mým údajným alkoholismem a pobyty v léčebnách
Upřímně jsem se na skutečný popis událostí posledních let velmi těšila. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že se nejedná o biografii, ale fikci inspirovanými skutečnými událostmi. Respektive říkám tomu fiktivní autobiografie se špetkou nadpřirozena. Což sice zní jako oxymóron, ale skutečně lepší popis pro toto dílo nemám.
Kniha je rozdělena na dvě části, jedna je zasazená do roku 2000 a druhá do 2020. Hlavní postava se (pochopitelně) jmenuje Jana Peterková, pracovala pro TV Nova, při pandemii před šesti lety začíná demonstrovat a natáčet videa, která rozporují existenci onemocnění Covid-19. Zároveň vzpomíná na dobu před dvaceti lety, kdy se rozešla s bývalým přítelem, ale vzápětí poznává tajemného Richarda z Austrálie, se kterým jsou, zdá se, osudově spřízněni.
Hlavní hrdinka v obou dobách zažívá vzestupy a pády. V přítomnosti se svými kumpány vymýšlí kontroverzní videa, která ji postupem času vynáší velkou proslulost. S kamarády se ale přestává bavit a potkává nové. Do toho také neustále řeší, že se jí hejtři, zlí lidé a policie snaží zničit, protože říká pravdu a své názory. O dvacet let mladší Jana pak prožívá lásku svého života, která je ale překažena Janiným únosem a Richardovým odjezdem zpět do Austrálie.
Kniha má spoustu problémů. To se samozřejmě dalo očekávat. Už od prvních stránek hapruje gramatika, popisy situací i dialogy. Tedy oceňuji, že je znát, že Peterková knihu psala sama bez pomoci AI, ale i některé fanfikce o One Direction z roku 2012 jsou na mnohem lepší úrovni než tento příběh. Potřebovalo by to nějakého beta čtenáře a rozhodně editora, kteří by s těmito problémy pomohli. Třeba by jí opravili slovo „GiFF“ na správné „gif“.
Nehledě na tom, že některé části absolutně nedávaly smysl. Třeba situace, kdy Janě její únosce slibuje, že když bude v klidu, povolí jí provazy na rukou, ale na nohou ne. Přece by to mělo být naopak, ne? Nebo fiktivní Jana neustále chodí něco oslavovat na pražskou Náplavku. Nevím, kdy naposledy tam byla, ale osobně jsem nikdy neviděla, že by na ní dopoledne tančili mladí lidé jen tak.
Podivné je i pojmenovávání postav. V průběhu příběhu se Jana seznamuje s dalšími vlastenci. Třeba Jirka Černohorský či Pavel Krejčí jsou vyloženě jmenování, ale další mají jména změněna. Třeba z Pavla Zítka se stal Pavel Kvítko. Vystupují tu i dvě postavy kamarádů pojmenované Patrick a Tomáš. Člověk by si je ihned spojil s Patrikem Tušlem a Tomášem Čermákem. Jenže u nich Peterková vehementně tvrdí, že je to pouze fikce. A já se vlastně nedivím, fiktivní Patrick se totiž fiktivní Janě svěřuje se závislostí na pervitinu a nakonec ještě se snaží prodat Janiny nahé fotky bulváru. Skutečný Tušl chce na základě knihy prý Peterkovou žalovat. Nedivím se, jmen existuje opravdu nespočet.
Občas je ale těžké odhadnout, kde ta hranice mezi fikcí a skutečností leží. Peterková totiž popisuje opravdové události, tedy například to, že musela zaplatit 250 tisíc za to, že podle soudu ve videích na sociálních sítích lhala, že v domově pro seniory v Měšicích u Prahy zemřelo po očkování několik lidí. V jiných situacích ale člověk opravdu jen váhá, jestli se staly nebo to už tedy vymyšlené je. A proto příběh nazývám fiktivní autobiografií. Znamená to tedy, že Peterková skutečně otevře za jeden večer tři lahve vína, jako to je v knize popsáno? Nebo i to byla fikce?
Zároveň mě také napadalo, jestli Peterková si tajně nepřeje, aby se události staly tak jako v knize. Nakonec totiž vždycky to pro Janu dopadne dobře, je milovaná a oslavovaná.
Části, kdy jen přepisovala rozhovory zahraničních „expertů“, kteří zpochybňují covid, byly zbytečně dlouhé. Nejsem si jistá, jestli stále chtěla nějakého čtenáře vzdělat v této oblasti. Fakt, že ale citovala i Wikipedii, mě ale pobavil.
Doteď si ale nejsem jistá, kam se schovaly intimní detaily o vztahu s Pitrem. Předpokládám, že to nebude perfektní Richard, když Peterková s Pitrem spolu dávno nejsou. Jestli to mělo být jen to krátké zmínění na začátku knihy o tom, že fiktivní Peterková měla turbulentní vztah s bývalým přítelem, který si našel milenku, tak to mi nestačí. Zároveň netuším, proč na přebalu knihy upravené oči z modrých na zelené. V příběhu to vůbec vysvětleno není.
Oceňuju určitou otevřenost a částečně i sebereflexi. Třeba u zmiňovaného soudu sama uznává, že si informace neověřila a jen slepě věřila slovům jedné ženy. Jindy si je plně vědoma svého ne úplně dobrého chování. Ale i to vlastně může být fikce.
Knihu jsem četla téměř měsíc, což je docela slušný na to, že má pouhých 192 stránek. Doporučila bych ji? Pokud se o scénu vlastenců zajímáte dlouhodobě, rozhodně. Běžného čtenáře ale určitě nebude bavit tolik, jako třeba mě nebo kolegu Martina Bryse, který si už knížku zamluvil. Znovu opět děkujeme Janě Peterkové za poskytnutí recenzního výtisku.
