Když intelektuálové podlehnou bludům: Západ dobrovolně kapituluje před novou totalitou
V mládí jsem se domýšlivě domníval, že zvítězit nad duševní poruchou lze tak, že na oko vnikneme do bludu nemocného, budeme předstírat, že jsme ho přijali za svůj a neúprosnou logikou ho nakonec rozložíme a vyvrátíme coby nesmyslný. Četní kamarádi z psychiatrického oboru mě rychle vyvedli z omylu: blud je bludem právě proto, že se zásadně neřídí běžnou logikou zdravého rozumu. Zdravý rozum vám napovídá, že když spadnete se skály, zle se potlučete, nebo se dokonce zabijete, zatímco rozum chorobný vám klidně nabídne jiné pokračování příběhu – třeba, že vzlétnete nad krajinou jako pohádkový Finist, jasný sokol.
Zdá se, že ve věcech politologie a sociologie lidstvo dávno neuvažuje podle logiky zdravého rozumu, nýbrž preferuje zázračnou logiku spásného bludu. V sociálních vědách je takovým bludem zhoubná logika marxizmu, který nás učí, že veškerá zločinnost, prostituce a jiné nešvary jsou produktem špatných společenských poměrů. Až ty se promění k úplné dokonalosti, nešvary přirozeně zmizí. Z chmatáků se stane pomocná stráž VB, ze šlapek milosrdné sestry. Pokud je třeba něco překonat, pak právě prvotní hříšnost člověka a nedokonalost lidské společnosti. V mnoha koutech světa byl tento blud brán jako návod k přetvoření reality, všude hanebně propadl, a přece je dnes, jako Lenin, „nejživější ze všech živých.“
Jak jinak může člověk vnímat poučení, které vyvodila vláda Německa z nedávného teroristického útoku islamisty na neozbrojené civilisty v průvodu LGBT? Němečtí odpovědní činitelé pochopili událost tak, že násilnické choutky v muslimských spoluobčanech provokuje přemíra islamofobie ve většinové společnosti – a právě ta je žene k nepředloženostem a agresivitě. Nahraďte islamofobii upřímnou islamofilií, láskou k muslimské víře a jejím projevům, větší vnímavostí k jejím požadavkům a normám – a nenávist islamistů vybuzená necitlivým chováním malověrných odezní sama sebou! Proto zazněly rozumné návrhy na dodatečné financování islámských kulturních spolků a na zavedení osnov islámu do školských programů. Až přecitlivělá muslimská omladina dostane nezvratný důkaz toho, že láska původních obyvatel Německa k islámu je opravdová a nestrojená, rozhodne se racionálně, zda ji chce opětovat, či nikoliv.
Jsou různé perverzní varianty přijetí společenských bludů a útrpně masochistické nejsou mezi nimi vzácné. Amerického filozofa Allana Blooma často nazývají otcem kulturních válek. Ve skutečnosti tváří v tvář válkám, které on nerozpoutal, pouze bránil vlastní civilizaci. V knize Uzavření americké mysli celkem zevrubně vysvětluje mechanizmus defétistického myšlení západních intelektuálů: „Amerika a Západ obecně čelí obviněním v duchu Norimberského tribunálu – ze zločinů proti lidskosti. A příliš často západní intelektuálové, místo aby bránili největší civilizaci v dějinách, připojují se k žalobcům, nebo si dokonce přisazují vlastní obvinění… Smysl obžaloby je velmi konkrétní – vyvolat a posílit v nás pocity viny, morálně odzbrojit a paralyzovat Západ, přimět ho k nekonečným omluvám a nahrazení nevyčíslitelné „újmy“, v důsledku čehož celé západní bohatství by mělo postupně přejít k žalobcům. Proto domnělé křivdy dostávají stále epičtější rozmach, a žalobci stále více připomínají jezdce Apokalypsy!“
Proč ale, táže se Allan Bloom, nejsou západní lídři schopni vyvrátit tato směšná a zcela nepodložená obvinění? No právě proto, že ve své většině jsou přesvědčeni o jejich správnosti. Proč by jinak jel takový Bill Clinton do Afriky, aby se tam omluvil za otroctví tváří v tvář přímým potomkům kmenových náčelníků, kteří ochotně dodávali otroky bílým překupníkům? Musel přece vědět, že otroctví tam existovalo mnohem dříve než v jeho rodném Arkansasu, ba na mnoha místech existuje dodnes. Západ otroctví nevynalezl, Západ ho zrušil.
Allan Bloom značnou vinu přičítá západním univerzitám, které pod rouškou tolerance naučily své studenty prázdnému kulturnímu relativizmu – místo kritického myšlení. Právo smýšlet jinak vůbec nezaručuje kvalitu jinakého smyšlení. Každý má právo vyjadřovat své pocity hrou na tamtam, leč chybou by bylo se domnívat, že dovedné bubnování na tamtam a Mozartova hudba jsou stejné estetické hodnoty, jen vyjádřené v různých kulturních systémech.
Podobnou vstřícnost vůči politickému trendu, který se netají tím, že přichází, aby nás usmrtil, pozorujeme nyní mezi českými komentátory při pokusech vysvětlit nástup demokratických socialistů ve Spojených státech. Dnes už nikoho z nich nenapadne popírat fakt, že právě toto levicové křídlo Demokratické strany, zástupně za celou levici, se dříve či později utká s konzervativními republikány Donalda Trumpa. Stane se to už na podzim letošního roku, v tzv. mezivolbách, a pokud ty dopadnou nerozhodně, nejpozději za dva roky lze očekávat repete. Jedny primárky za druhými, politici blízcí k Demokratickým socialistům Ameriky dokazují, že jsou tou vůdčí silou, která udává tón celé levici a jinak už to nebude.
Dilema, které stojí před českými komentátory, je nezáviděníhodné. Ze společenské atmosféry ještě zcela nevyvanul patos Sametové revoluce, zatím stále vnímané jako pomyslný opak reálného socializmu, jak se jmenovalo předchozí společenské zřízení. Příliš nezahojené jsou rány a příliš čerstvá paměť na tu dobu, aby se daly odbýt gumovými pojmy jako přehmaty nebo porušování socialistické zákonnosti. Na druhou stranu, je přece zcela nemožné fandit Trumpovu režimu, když už byl prakticky celou pokrokovou bublinou uznán za zpátečnický a v podstatě fašisticko-totalitní. Jen na oko se řídí demokratickými pravidly, ale kdyby mohl, tak by to ukázal. Jen bůhví, proč nemůže! Volí se přitom jen jedno ze dvou a nic třetího není dáno!
Jedni experti kladou důraz na to, že američtí pokrokáři jsou sice socialisté, jenže mají na mysli úplně jiný socializmus, než byl ten náš. Náš byl hrubě reálný, navíc stříknutý ruským mužickým rovnostářstvím, zatímco ten jejich je silně zušlechtěn islámským náboženským idealizmem. Stačí si přečíst nedávný manifest strany Demokratických socialistů Ameriky, aby jednomu bylo jasno: poslední program KSČM z května letošního roku je proti tomu dětské žvatlání. Českým komunistům naprosto schází rozlet představivosti, jsou stiženi měšťáckou úzkoprsostí. Když už budovat společenský řád budoucnosti, pak bez směšných maloburžoazních ohledů! Američtí socialisté se netají tím, že za kladné vzory pokládají zejména latino-americké revolucionáře s jejich vymoženostmi. Obdivují Fidela Castra a jeho „barbudos“ a žádný z nich nevydal protestní hlásku, když nedávno sandinista Daniel Ortega nadobro zrušil volby ve své Nikaragui.
Jiní zvlášť zdůrazňují, že vůdčí postavy Demokratických socialistů Ameriky, na rozdíl od tradičních humpoláckých komunistů, jsou lidé opravdu sečtělí, osvícení, vybavení diplomy nejprestižnějších univerzit. Takový argument očividně počítá s konzumenty mimořádně neznalými. Na něj lze jen stručně odpovědět: „No právě proto!“ Naprostá většina komunistických vůdců tohoto světa se pyšnila vysokoškolskými diplomy. Doby, kdy revoluce znamenala vzpouru sedláků na způsob mexických povstání Emiliana Zapaty, jsou dávno tytam, dnes v čele bořitelů starého světa nutně stojí lidé úspěšně podrobení důkladnému vymývání mozku. Univerzity učí, že žádná pravda není univerzální a že všechno je jen věc názoru. Již vzpomenutý Allan Bloom namítal, že taková „otevřenost“ vede jen k uzavřenosti hlavy a ztrátě schopnosti rozlišovat mezi správným a škodlivým.
Třetí znalci mají za to, že pokud se radikální posun americké politiky doleva skutečně koná, pak jen proto, že to způsobilo Trumpovo pravicové vychýlení z normálu. Nebýt Trumpa a jeho pravičáků, americká politická scéna by nejspíš zůstávala zhruba někde vprostředku, kde byla za liberálního Baracka Obamy, možná dokonce za konciliantního Billa Clintona. Pak je třeba připustit, že zjevení zlopověstného Trumpa nebylo způsobeno vůbec žádnými negativními trendy a předpoklady a spadlo z mráčku tak nějak zbůhdarma. Je to stejně chytré, jako nadávat na počasí, že se nepříjemně odchyluje od normálního.
Celkově česká reflexe směřovaní americké politiky překvapivě připomíná mudrování salónních revolucionářů z doby zhruba před sto lety, kteří toužebně přivolávali čas společenské rovnosti a sociální spravedlnosti, jenž jednou nahradí nesnesitelnou Masarykovou hrůzovládu.
