Skandál v Ceutě a reakce evropské pravice. Podaří se najít někdy najít společné řešení problémů s migrací?
Příchod podle některých zdrojů až 60 000 migrantů z Maroka do španělských enkláv na území afrického kontinentu způsobil na evropské scéně šok. Jako první nejhlasitěji zareagovali představitelé radikální pravice, zdůrazňující, že ve své kritice migrace měli celou dobu pravdu. Emoční ráz následné debaty ukázal, že jen málo politiků napříč Evropou je schopno se bavit o migraci racionálně.
Přístup španělské vlády premiéra Pedra Sanchéze k migraci je evropskou pravicí ostřelován ze všech stran. Před několika týdny jeho kabinet překvapil snahou zlegalizovat pobyt příchozích cizinců. Nakonec se sešel víc než milion žádostí těch, kdo chtěli získat roční povolení k pobytu na španělském území výměnou za doložení toho, že se v zemi nacházejí aspoň pět měsíců a mají čistý trestní rejstřík. Počet žádostí překvapil i španělské úřady, pro odpůrce migrace se nové nařízení stalo symbolem neregulované vstřícnosti.
Když tak před několika dny došlo k bezpečnostnímu incidentu, kdy se podle úřadů enklávy Ceuta, která patří formálně Španělsku, ač se nachází na africkém kontinentu, z Maroka pokusilo do Evropy dostat až 60 000 osob, reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Situace bezprostředně na místě se uklidnila, většina příchozích se dokonce vrátila zpět do Maroka. Evropská unie si ale klade otázku, kdo je za situaci zodpovědný. A sílící radikální pravice s kritikou rozhodně neotálí.
Politici z antimigračních stran totiž mají jasno. Nepřítelem číslo jedna je pro ně právě socialistický premiér Sanchéz. V jejich očích za všechno může přístup španělské vlády, a zejména pak nedávné rozhodnutí místního nejvyššího soudu, že ty, kdo do enkláv připlují po moři, není možné do země původu navracet okamžitě. Namísto toho s nimi má být zahájeno standardní řízení, což pravidla přece jen o něco zmírňuje. Situace měli okamžitě využít pašeráci, kteří si od afrických utečenců nechávají štědře zaplatit.
Pro ochranu evropských vnějších hranic je ale klíčová spolupráce se státními aktéry na linii dotyku. Kritičtí politici už tak často nezmiňují pozici marocké vlády, která je v tomto ohledu nejasná. Španělsko-marocké vztahy se sice před několika lety oproti dřívějšku uklidnily, zlé jazyky ale tvrdí, že na vině může být i nelibost, kterou Sanchéz vyslovuje v souvislosti s některými zahraničně-politickými kroky marocké vlády. Bezpečnostní složky migranty nezastavovaly, jejich nekontrolovaný příchod se musel odehrát s jejich vědomím.
Konec Schengenu?
Oheň je však na střeše. Jako první Sanchéze kritizovala italská premiérka Giorgia Meloni, která dokonce požadovala po ostatních evropských spojencích, aby spolu s ní navrhli vyloučení Španělska ze Schengenského prostoru. Nebylo nic platné, že na enklávy se vztahují speciální pravidla, a příchozí by tak stejně museli projít dalším screeningem, než by se po „Evropě bez hranic“ mohli pohybovat. Na italských letištích mezitím ale i tak začaly probíhat kontroly letů ze španělského území.
Meloni v Evropě platí za symbol protimigrační politiky. A to i přes to, že, jak jí Sanchéz v diplomatické přestřelce neopomněl připomenout, do Itálie z Afriky přišlo za poslední roky víc nelegálních uprchlíků než do Španělska. Je to ale mimo jiné také interpretace těchto čísel, která poukazuje na to, jak komplexní problém ochrany vnějších hranic Evropské unie je. Nevyhnutelně zahrnuje dohody s třetími stranami, efektivitu různě restriktivních pravidel, blízkost afrického území k italskému pobřeží. Pokud jsou však evropští kritici migrace se Sanchézem hned hotoví a Meloni vzývají, pro jejich selektivitu se z nich stávají pokrytci.
Za Meloni se sešikovala značná část evropské radikálně-pravicové scény. Nejostřejší reakce si Sanchéz samozřejmě vysloužil ve Španělsku. Předseda pravicově-populistické strany Vox Santiago Abascal premiérovi vzkázal, že každé budoucí znásilnění nebo útok nožem v Evropě jde přímo za ním. Jedná se o jeden z nejtvrdších odsudků, agresivní rétorický výpad, který znamená jediné: Sanchéz se nyní rychle stává oním konkrétním nepřítelem, kterého proti sobě evropská radikální pravice potřebuje mít, aby dokázala dál efektivně pracovat s mobilizací svých příznivců. V zemi si přisadili i zástupci opoziční lidové strany, často neméně kritičtí.
Za „šílenství“ označila španělský incident lídryně francouzského Národního sdružení Marine Le Pen, předsedkyně německé AfD Alice Weidel vyjádřila obavy, že migranti si jako cílovou destinaci vyberou Německo a budou využívat jeho štědrého sociálního systému, Mári Rantanen, finská ministryně vnitra ze strany Finové, označila dění za „kompletní selhání“ španělského přístupu.
Nejde však jen o okraje politického spektra. Oproti nebývale silné migrační vlně v letech 2015 a 2016 se normalizovala rétorika, která by dřív byla odmítaná. A ta dnes zcela přehluší jakoukoliv racionální snahu o konstruktivní debatu. Svědčí o tom třeba to, že vyjádření solidarity se Sanchézem jsme si na stránkách evropských novin od vrcholných politiků přečetli nesrovnatelně méně než tvrdých kritických vyjádření. Často se přidávají i politici umírněných pravicových nebo konzervativních stran ve snaze získat zpět ty voliče, kteří si už vybírají v radikálním prostředí. Předseda zmíněných španělských lidovců třeba mluví o „okupaci“, o které španělská vláda podle něj předem věděla, jeho straničtí kolegové o „invazi“.
Objevily se pak i osobní útoky na španělského premiéra. Někteří, včetně předsedy lidovců, ho obviňují z toho, že „legalizací“ migrantů chce získat nové voliče před hlasováním, které proběhne v příštím roce. To těm stejným kritikům ale nebránilo se Sanchézovi posmívat, že svou politikou si volby spolehlivě prohrál. Jeho straničtí kolegové zároveň nenadálý migrační tlak vidí jako snahu po odvedení pozornosti od vyšetřování korupčních kauz, které se premiéra bezprostředně týkají. Nejhorší je, když političtí odpůrci svými vyjádřeními dokládají, že jsou mimo realitu.
Nelze ale ani opomenout ani transatlantický rozměr. Zejména útok na Írán donutil mnoho evropských politiků, kteří chtěli pěstovat minimálně neutrální, ale spíše dobré vztahy s americkým prezidentem Donaldem Trumpem, aby utichli a nervozně se dívali do země. Sanchéz a španělská vláda se před nedávnem staly pro Trumpa vítaným cílem. A tak se i na rychlé odsudky a kritické reakce můžeme dívat touto perspektivou: mnoho evropských lídrů zkrátka doufá, že si jejich kritiky americký prezident všimne.
Americká stopa je i za tím, jak rychle a efektivně se po sociálních sítích šíří videa s migranty. Zejména algoritmy na sociální síti X Elona Muska i pouhým okem laika nepochybně upřednostňují emocionální obsah, který má za cíl vidět situaci v tom nejhorším možném světle. Její vážnost není možné bagatelizovat. To, že „twitterové válečnictví“, které neobešlo ani českou kotlinu, hraje roli ve formování postojů a podobě veřejné debaty, ale rozhodně snahu o hledání rozumného a dlouhodobého řešení v obraně vnější hranice Schengenu vůbec nepomáhá.
Pravicový posun i dřívější zkušenosti s migračními tlaky ve skutečnosti znamenaly velkou revizi dosavadních pravidel. Migrační pakt, proti kterému v České republice na barikádách bojovali politici z ANO i SPD, třeba aspoň částečně znamená institucionální pomoc pro španělské úřady. I z toho musí mít radikální pravice bolehlav: už samotné nastavování opatření a poklidnou debatu totiž dlouhodobě vnímala jako útok na svoji politiku zjednodušování a rozdmýchávání strachu. Je to nejlepší důkaz o tom, že, převezme-li moc, s žádným skutečně funkčním řešením nepřijde.
I debata v českém politickém rybníčku byla příznačná. Zatímco ministra zahraničí Petra Macinku se patří pochválit za uvážlivou reakci, ve které odmítl Španělsko hned trestat a vyslovil se proti jeho vylučování ze Schengenu, jeho nadřízený, premiér Andrej Babiš, předvedl svoji klasickou emocionálně vypjatou reakci, a nastálou situaci označil za skandál španělské vlády.
Oboustranný nezájem
Ostrý postoj radikální pravice nicméně rozhodně neznamená, že by Sanchéz byl jednoznačně pozitivní postavou evropské politiky. Z naší středoevropské kotliny bychom měli kritizovat především za to, jak málo španělská vláda přispívá na obranyschopnost před agresorem z východu, respektive jakou trajektorii v navyšování výdajů plánuje do budoucna. Někdy Sanchézovi příznivci blahosklonně říkají, že se od něj víc očekávat nedá, když je pro něj Rusko daleko. To se ale nedá přejít pouhým mávnutím ruky. Rozhodně ne v situaci, kdy se španělský premiér vymezuje vůči ostatním evropským politikům a dovolává se přitom evropských hodnot a solidarity. Ta musí fungovat oboustranně.
Španělský případ ale bude mít bohužel značné důsledky pro další evropskou debatu o migraci. Sám odhalil, že téma stále budí takové emoce, že je téměř nemožné vést ji na racionálním základě. Pro rostoucí radikální pravici se boj o „vlastnictví“ tohoto tématu stává otázkou přežití, o to naléhavější, čím blíž k moci v jednotlivých zemích má. S agresivními prohlášeními se tak musí nyní vytasit nejen její italští představitelé - tam se parlamentní volby blíží taky -, ale také třeba Francie. A radikalizaci pak nutně musíme pozorovat i u stran, které mají pocit, že zhrubnutím své rétoriky nalákají své někdejší voliče zpátky.
Svým způsobem je tak zázrak, že se po evropských volbách v roce 2024 skutečně podařilo dosáhnout na evropské úrovni pokroků v legislativním ukotvení migračních a azylových pravidel. Jak se ukazuje dnes, není to vůbec samozřejmost. A je docela dobře možné, že Ceuta bude tím přelomem, který dalším snahám o slaďování evropských postojů dá vale. Pro budoucnost je to určitě velká škoda a promarněná příležitost. O čem ale bude potenciálně svědčit, rozpadne-li se hledání evropského konsenzu jako domeček z karet v důsledku jednoho, byť vážného a hrozivého, bezpečnostního incidentu?
Zdá se, že spirála se už roztočila. Dokonce to vypadá, že není cesta ven, protože voličská obliba antimigračních politiků oproti letům 2015-2016 zásadně narostla, což ukazuje, že i poptávka po promyšlených a často složitých řešeních klesá. Velký migrační tlak z Ukrajiny v posledních letech taky pro mnoho politiků slouží jako „očkování“, když se chtějí hájit tím, že protimigrační ve skutečnosti nejsou, protože je v hloubi duše zajímá, o jakou migraci přesně jde. Při řešení složitých problémů ale naléhavě potřebujeme složitost, komplexní řešení založené na expertíze a dobré praxi. Že to všechno budeme hledat ve světě, kde se informace čím dál tím víc redukují, je obrovskou výzvou pro zodpovědné politiky.
