Babiš si bere občany do úst, jen když mu teče do bot. Na lidi jinak zvysoka kašle
Českou republiku čeká kolaps. Všechno bude ohrožené a nic nebude fungovat! Asi takto by se dala shrnout slovní tiráda premiéra Andreje Babiše, která éterem zazněla poté, co prezident republiky Petr Pavel oznámil, že vetoval zákon rozvolňující pravidla rozpočtové odpovědnosti. Majitel ANO k tomu neopomněl přidat a zopakovat svoji utkvělou – byť poněkud jalovou, ale o to více umanutou – představu, že prezident svým vetem potvrdil, že je lídrem opozice. Protože Babiš nyní dostává od nájemníka Pražského hradu naloženo na více frontách, sahá ke svému osvědčenému kroku, volá na pomoc veřejnost a obyčejné lidi. Jako nástroj používá strach a cynický populismus. Veřejností totiž opovrhuje a na obyčejné lidi vesměs kašle.
„Mě velice mrzí rozhodnutí pana prezidenta. To rozhodnutí je velice nezodpovědné vůči našim spoluobčanům a ohrožuje jím české zdravotnictví, obranyschopnost naší země, výstavbu škol, ohrožuje bezpečnost našich spoluobčanů a samozřejmě ohrožuje i výstavbu energetických zdrojů. Jenom potvrzuje, že je lídrem opozice,“ prohlásil Babiš. Pozadu nezůstala ani jeho stranická a vládní podřízená Alena Schillerová. „Prezident vetoval hospodářský růst, obranyschopnost, výstavbu nových jaderných bloků a snahu o rozpočtovou transparentnost. Důvody, na které se odkázal, plně korespondují s pokryteckou opoziční rétorikou,“ uvedla správkyně státní pokladny.
Ponechme stranou myšlenkovou úroveň a politickou brizanci těchto vyjádření a zkusme celé záležitosti dát věcnou úroveň a zasaďme ji do širšího kontextu. Začněme u prezidentského veta jako ústavního nástroje. Petr Pavel je prezidentem zhruba tři a půl roku a prezidentské veto použil úplně poprvé. Jeho předchůdce Miloš Zeman během deseti let na Hradě vetoval celkem 12 zákonů, Václav Klaus dokonce 57 zákonů. Vetovat zákony je výlučná pravomoc prezidenta republiky. Tečka. I přesto je dobré doplnit, že Petr Pavel svoje výhrady k tomuto zákonu prezentoval opakovaně a jasně uváděl, co mu na něm vadí. Kdo to chtěl slyšet či vidět, tak to slyšel a viděl. Nemůže být tedy řeči o nějakém překvapení, či dokonce šoku.
O tom, že tento zákon je velice sporný a polarizující, svědčí i skutečnost, že jej už dříve vetoval i Senát. Zástupci vládní koalice hned začali avizovat, že prezidentské veto přehlasují a zákon prosadí. Takové prohlášení je ale naprosto v pořádku a je logické. Vládní většina si platnost tohoto zákona přeje a má k tomu hlasy. Takže v závěru srpna se poslanci ještě jednou sejdou, a pokud koalice doveze z dovolených do sněmovního sálu svých 101 zákonodárců, zákon prosadí. Prezident ho pak podepíše nebo ho nechá vyjít ve sbírce zákonů bez podpisu. Věcí druhou pak je, zda tento zákon někdo napadne u Ústavního soudu. Ale nepředbíhejme.
V záplavě emocí tu však uniká to podstatné. Tedy co konkrétně tato novela obsahuje a co v ní jejím odpůrcům tolik vadí. Obávám se, že nikdo z vlády nebo jejich sněmovních verbálních vlčáků se vůbec neobtěžoval veřejně, detailně a názorně prezentovat, co tento zákon obsahuje, co se v něm změní a proč je důležité, aby se změnil. Drtivá většina veřejnosti to zkrátka neví. Tady se jen povrchně hovoří o tom, že zákon umožní vládě navýšit výdaje o 10 procent nad rozpočtový rámec, ale mlčí se nebo šeptá o podmínkách, v jakých k tomuto navýšení dojde a že tato pravomoc bude odejmuta sněmovně a předána vládě. Přitom právě Poslanecká sněmovna schvaluje státní rozpočet a Poslanecká sněmovna hlasuje o důvěře či nedůvěře vládě. Novela zákona tyto pořádky v určitých konturách poněkud roztírá. To, že si někdo dovolí na tyto věci poukázat, není přece důvod nasazovat mu psí hlavu a tvrdit o něm, že ohrožuje fungování České republiky a jejích klíčových odvětví.
Jako politolog rozumím, že Babiš a spol. chtějí tento zákon a že veto prezidenta se jim nehodí do krámu. Stejně rozumím tomu, že sněmovna Pavlovo veto přehlasuje a zákon zřejmě skončí u Ústavního soudu. Zda je zákon v rozporu, nebo v souladu s ústavním pořádkem, ale nedovedu určit, protože na druhou stranu nelze popřít skutečnost, že je tu vládní většina, která projevila svoji vůli a má od voličů mandát vládnout.
Čemu ale nerozumím a co se mi přímo hnusí, je alibismus, se kterým se Babiš a spol. schovávají za občany této země a berou si je jako rukojmí pro své politické šarvátky. Když se Babišovi něco nepovede, hned straší lidi, že tu nebude fungovat to či ono. Přitom je to lež, a že je to lež, ví i sám Babiš. Jemu se nyní zkrátka nedaří. Summit v Ankaře pro něj skončil katastrofálně, neví, jak vyřešit lapálie Filipa Turka a další věci, a tohle je další dílčí porážka, kterou utržil. Zároveň neví, koho postavit do příští prezidentské volby, a tak dále. Ale zatahovat do toho běžné lidi, je cynismus nejhrubšího zrna. Babiš před dvěma lety sliboval, že lidem vrátí to, co jim Fialova vláda sebrala. Nevrátil jim nic, místo toho si od nich půjčuje na financování státního dluhu. Zvýšení slev na dopravu je také ve hvězdách, stejně jako dorovnání důchodů. Zřejmě asi jediné, co Babiše opravdu bytostně zajímá, je skutečnost, aby pověřené úřady vyplácely dotace, a pokud možno především jeho Agrofertu.
Babiš, Schillerová a další tady mohou vykládat o potřebě investovat do ekonomiky, do zdravotnictví nebo do obrany. Erár přitom do nich investuje už teď. Šéfům ANO i dalších vládních stran hraje do karet, že jejich voliči příliš nerozumí tomu, co jim je prezentováno, a příliš se nepídí, zda proklamované skutečnosti jsou pravda, či nikoliv. A to ani nemluvě o detailech jednotlivých opatření. Aktuální polízanice okolo zákona o rozpočtové odpovědnosti tomu budiž více než názorným příkladem. Možná i proto jsme tam, kde jsme. Ale to už je námět na jiný komentář.
