3 000 nábojů za jediné ráno. Peklo ve věznici skončilo nejkrvavějším masakrem v dějinách USA
Před 55 lety 9. září 1971 vypuklo v newyorském vězení Attica povstání proti otřesným podmínkám, kterým byli vězni vystaveni. Instituce byla kriticky přeplněna, trestancům se nedostávalo jídla ani základních hygienických potřeb. Vzpoura skončila střelbou a desítkami mrtvých. Podle odtajněných nahrávek hovorů prezidenta Nixona byl masakr spuštěn kvůli obavám z afroamerických aktivistických organizací. Attica je dodnes povstáním s největším počtem obětí v dějinách USA. Historie však zná vězeňské rebelie daleko tragičtější.
Koncem léta roku 1971 připomínala věznice v newyorském městě Attica natlakovaný kotel. V komplexu s maximální kapacitou 1600 lidí se tísnilo přes 2200 trestanců. Byli vystaveni neustálé šikaně ze strany dozorců, trpěli nedostatkem jídla, neměli přístup k řádné lékařské péči ani k základním hygienickým potřebám. Sprchu měli povolenou použít pouze jednou za týden, toaletní papír byl přidělován po jedné roli na celý měsíc.
Stoupající frustrace z nelidských podmínek vyústila v sérii drobných konfliktů, které končily bitím a nucenou samovazbou. Nejinak tomu bylo 8. září, kdy strážní odvlekli dva nespokojené trestance ze dvora na samotku, kde je nemilosrdně zbili. Druhý den ráno vězení explodovalo náhlou vlnou násilí.
Vězni během nástupu na snídani přemohli strážné v jídelně. Poté se jim podařilo prolomit bránu do centrální haly, odkud měli přístup do všech křídel celého komplexu. K rebelii se postupně přidala většina z více než dvou tisíc trestanců. Přítomní strážní byli spoutáni, jeden z nich byl vyhozen z okna a na následky zranění o několik dní později zemřel. Po počátečním zmatku podnikl zbytek strážných protiútok slzným plynem a střelbou. Povstalci ozbrojení pouze narychlo vyrobenými noži neměli šanci se bránit a ustoupili až na dvůr vězení, kde drželi 39 zajatých strážných a zaměstnanců věznice jako rukojmí.
Když střelba utichla, povstalci oznámili, že chtějí vyjednávat o ukončení celé situace. Rukojmím byla přidělena ochrana a na místo byl jako vyjednávač povolán právník William Kunstler – přední lidskoprávní advokát, člen správní rady Americké unie občanských svobod a spoluzakladatel Centra pro ústavní práva. Kromě něj byli do věznice vpuštěni i novináři a kongresman Herman Badillo. Jejich prostřednictvím oznámil povstalecký výbor své požadavky.
Primárně to byl přístup k řádné lékařské péči, hygienickým potřebám a kvalitní stravě. Dalšími podmínkami bylo právo na vytvoření odborů, ukončení rasové a náboženské perzekuce, zavedení pravidel omezujících pravomoci ředitelů věznic a zaručení amnestie účastníkům povstání. Většina bodů se nijak nevymykala platným zákonům vztahujícím se na provoz věznic. Povstání přesto skončilo masakrem. Pravé důvody odhalilo až zveřejnění nahrávek telefonátů tehdejšího prezidenta Nixona.
Koncem květinové dekády 60. let se Spojenými státy šířila paranoia z údajně chystaného povstání Afroameričanů. Rezonovala mezi fanatickými šílenci, jako byl Charles Manson, i v nejvyšších vládních kruzích. I FBI vedená všemocným šéfem J. Edgarem Hooverem tehdy vedla tajný program COINTELPRO přímo zaměřený na dohled nad lidskoprávními organizacemi, narušování jejich činnosti a diskreditaci vůdců. Zvláštní pozornost věnovala FBI afroamerickým organizacím, k nimž patřily i aktivistické skupiny ve věznicích.
Historička Heather Ann Thompson, autorka knihy „Krev ve vodě: Vzpoura ve věznici Attica“, k tomu řekla: „Dnes často zapomínáme, že ve věznicích se tehdy vytvářelo mnoho aktivistických organizací. Nixon vnímal vzpouru vězňů jako nebezpečnou eskalaci, kterou bylo potřeba eliminovat.“ Kniha oceněná Pulitzerovou cenou je ve velké míře založena na odtajněných nahrávkách z prezidentova archivu. Z nich je zřejmé, že Nixon podezříval ze spuštění povstání v Attice afroamerické organizace. Během hovorů se guvernéra státu New York Nelsona Rockefellera ptá: „Stojí za tím černoši?“ Rockefeller ho ujistil, že ano.
Vyjednávání mezi právníky vězňů a šéfem vězeňské služby Russellem Oswaldem probíhalo zpočátku zdárně. Většina požadavků byla schválena, nedohoda vznikla pouze u bodů týkajících se amnestie vůdců povstání. Namísto dalšího vyjednávání vydal guvernér Rockefeller rozkaz ukončit vzpouru silou. Brzy ráno 13. září přilétly nad věznici helikoptéry. Na obsazený dvůr byly shozeny nádoby se slzným plynem a komando policistů, strážných a členů národní gardy spustilo palbu. Do nepřehledného zmatku zahaleného oblaky dýmu vypálilo přes 3000 nábojů, zabilo 29 povstalců, 10 rukojmích a dalších 89 lidí zranilo.
Zprávy šířené z oficiálních míst se snažily vykreslit masakr jako dílo povstalců. Oficiální vyšetřování ale odhalilo něco úplně jiného. Komise ustanovená na popud guvernéra Rockefellera v listopadu 1971 odhalila, že povstání nebylo plánovanou akcí organizovaných revolucionářů, ale důsledkem dlouhodobé nespokojenosti s podmínkami ve vězení. Pitva zahynulých rukojmích dále odhalila, že zemřeli na následky střelby policejního komanda. V roce 1974 byla na popud komise sepsána hromadná žaloba, která byla po dlouhých letech uzavřena udělením osmimilionového odškodného rodinám bývalých trestanců.
Guvernér Rockefeller se během událostí stal po Nixonově rezignaci viceprezidentem a ve své inauguračním proslovu prohlásil, že se při řešení povstání dopustil závažné chyby. Vzápětí dodal, že chyba byla nedat povel k útoku dříve.
Povstání ve věznici Attica je dodnes nejtragičtější v dějinách USA. Stalo se námětem řady knih, filmů a písní – mimo jiné i protestsongu Johna Lennona a Yoko Ono „Attica State“. V historii bohužel existují i daleko horší a dnes většinou zapomenuté případy.
Věznice Carandiru, Brazílie (111 obětí)
V kriticky přeplněné věznici ve státu Sao Paulo vypukl v říjnu 1992 spor o nároky na vycházky. Na potlačení bitek mezi vězni byla povolána vojenská policie vedená plukovníkem Ubiratan Guimarãesem. Po jejím zásahu zůstalo ve vězení 111 mrtvých, 102 z nich na následky policejní střelby. Vyšetřování navíc odhalilo, že velká část zabitých vězňů byla popravena poté, co se policistům vzdala. Plukovník Guimarães byl obžalován a odsouzen k 632 letům vězení. Jelikož byl během vyšetřování zvolen poslancem, získal imunitu a nikdy nebyl uvězněn.
Lurigancho, El Frontón, Santa Bárbara, Peru (124 obětí)
V 80. letech probíhaly v Peru boje mezi vládní armádou a maoistickými guerillami hnutí Sendero Luminoso (Zářící cesta). Stovky zajatých povstalců skončily ve vězeňském komplexu Lurigancho. V červnu 1986 zde spustili vůdcové Zářící cesty koordinované povstání, ke kterému se připojili další trestanci v ostrovní věznici El Frontón a ženském vězení Santa Bárbara. Rebelové proměnili vězení na pevnost ovládanou vysoce koordinovanými oddíly vězňů a vydali seznam požadavků, kde na hlavním místě figurovala žádost uznání statutu politických vězňů. Po útoku ostrahy a armády bylo ve věznicích zabito a popraveno na 300 povstalců. V Lurigancho jednotky popravily všech 124 účastníků vzpoury.
Khunjand, Tádžikistán (až 150 obětí)
V nápravném pracovním táboře vypuklo povstání v dubnu 1997 kvůli dlouhodobě neúnosným podmínkám, zanedbávání lékařské péče a šikaně ze strany dozorců. Po koordinovaném zásahu ostrahy a tádžické armády bylo podle oficiálních zpráv 27 vězňů zabito a 25 zraněno. Informace z lidskoprávních organizací ale hovoří až o 150 obětech. Ve stejném vězení vypuklo další povstání ještě v roce 2018, tentokrát pod vedením členů Islámského státu. Zabito bylo 21 vězňů a dva strážní.
El Porvenir, Honduras (86 obětí)
Ve vazební věznici El Porvenir vypukl v dubnu 2003 boj mezi členy konkurenčních gangů „Mara Salvatrucha“ a „La 18“. Během bitek začali vězňové zapalovat matrace na celách. Při potlačování nepokojů a nastalých požárech zahynulo 86 vězňů, další desítky byly těžce zraněny.
