Jefim Fištejn: Socialismus s příchutí Venezuely. Nová generace demokratů chce v USA změnit pravidla hry
Zatímco zraky většiny analytiků jsou ze setrvačnosti upřeny hlavně na listopadové „mezivolby“ ve Spojených státech, jejichž výsledek určí akceschopnost prezidenta Trumpa ve zbytku jeho funkčního období, někteří se snaží hledět dál a vynášet první soudy o možných scénářích prezidentských voleb v roce 2028. Ty jsou všeobecně pokládány za přelomové, osudové a vskutku historické.
V Republikánské straně je situace více méně jasná: rozhodovat se bude nejspíše mezi dvěma kandidáty – viceprezidentem J. D. Vancem a státním tajemníkem Marcem Rubiem. Jejich šance jsou zatím velmi vyrovnané a musel by v tom být čert, aby se před ně dostal někdo třetí. I když je mezi nimi určitý povahový a názorový rozdíl, politika Spojených států v případě vítězství jednoho z nich by přišla zhruba nastejno. Oba dva jsou přesvědčení trumpisté a zastávají tradiční americké hodnoty. U demokratů je to mnohem složitější a na volbě kandidáta zaleží nesrovnatelně více. Případné volební vítězství by mohlo rozhodnout nejen o dalším směřování jejich strany, ale také o příští podobě Ameriky a možná i celého světa na drahnou dobu.
V nedávném rozhovoru v populárním podcastu Michaela Knowlese viceprezident J. D. Vance jako první lapidárně vyslovil názor, který „visí ve vzduchu“: že protikandidátem za demokraty nebude žádný politik levého středu typu Ossofa, Shapira nebo Pritzkera (všichni senátoři, guvernéři a multimilionáři), nýbrž Alexandria Ocasio-Cortezová (přezdívaná zkratkou AOC), čelní postava poslanecké úderky zvané Squad (Četa), případně někdo z okruhu stejně smýšlející stranické omladiny formálně organizované ve frakci Demokratických socialistů. Tím pádem to nebude spor o drobné nuance sociální či zahraniční politiky Spojených států, ale o to, zda Amerika zůstane Amerikou, jak jsme ji znali, či se stane prostorem pro další v řadě socialistických experimentů na způsob Venezuely nebo Kuby, jenže v nesrovnatelně větším měřítku a s větším dopadem.
Není vůbec vyloučeno, že se rok 2028 stane bodem obratu, kdy si Demokratická strana definitivně uvědomí: kandidátem za ni bude ten, koho jí vnutí chimérické struktury, jež uzrály a zbytněly v jejím lůně. Bude to produkt vnitřní transformace, v podstatě metamorfózy, jejímž smyslem je dosadit do Bílého domu socialistického vetřelce pod hesly rovnosti, spravedlnosti a lepší budoucnosti. Starý stranický aparát ještě dřepí ve svých pracovnách, shání peníze, usnáší se a dělá, jako že řídí předvolební kampaň, leč zezdola již probublává jiná síla, mnohem agresivnější, ukázněnější a nebezpečnější. Ta vyhrává primárky, děsí umírněné a razí vlastní tunel k federální moci.
Levicová bouřlivačka AOC je symbolem amerických představ o radostech socialismu a komunismu, které bují v univerzitním prostředí, symbolem studentského levičáctví, on-line mobilizace a nové členské základny Demokratické strany. Ve své spíše předtuše než predikci J. D. Vance nemluví o momentálních ukazatelích podpory – mluví o tom, kdo reálně začíná diktovat jazyk a pravidla uvnitř této strany. Čistě formálně v seznamu možných uchazečů o Bílý dům horní příčky nadále obsazují Harrisová, Newsom, Buttigieg a další známé firmy, velmi pohodlné pro stranický aparát, ježto nikomu nepění krev. Leč Vance se nedívá na tabulky popularity, ale na mechanismus vývoje, snaží se pochopit, kdo dnes vytváří energii a udává straně tón, kdo nabíjí aktivisty a umí je donutit opakovat své mantry. To, co se ještě včera zdálo být přes čáru, je dnes už „salonfähig“ neboli přijatelné i v dobré společnosti.
V Demokratické straně reálně koexistují dvě centra moci. Viceprezident připouští, že pokud reprezentanti Wall Streetu a levicového byznysu dokážou udržet opratě, nelze vyloučit, že se kandidátem strany stane středový, dobře řiditelný politik typu výše jmenovaných. Pokud však moc převezmou aktivistické sítě, univerzitní buňky, socialistické spolky a mediální bubliny, okamžitě vydláždí cestičku pro politika nového typu, třeba i pro AOC. Nejde tu o výběr jména, je to spor o to, kdo nyní řídí nervovou soustavu strany: donátoři z Manhattanu, nebo radikálové z kampusů, poradci stranického vedení, nebo protestní vůdcové, gaučoví televizní experti, nebo lidi, kteří umějí přetavit davový vztek do reálného politického nátlaku. J. D. Vance varuje pravici před podceňováním protestních nálad. Podle něho ekonomický populismus levice padá na úrodnou půdu, což by mělo republikány znepokojovat. Nestačí se uchýlit k opakování banálních pravd na ten způsob, že socialismus je šílenství, proto levice prohraje i tentokrát. Vance nabízí trochu komplikovanější myšlenkový pochod: radikální agenda je nebezpečná, avšak nevzniká zbůhdarma. Je přiživována reálnou úzkostí lidí, cenami potravin a nájmů bytů, účty za návštěvu lékaře a pocitem, že makroekonomika nepracuje pro rodinu, nýbrž proti ní. Pokud pravice nedokáže odpovědět na jejich obavy vlastním programem síly, pořádku a blahobytu, levicový populismus přijde s jednoduchými floskulemi a obsadí trh, kde se obchoduje s hněvem ulice.
Ocasio-Cortezová na tomto pozadí není postavou nahodilou, jakousi řadovou poslankyní. Stala se politickou značkou nového typu, mluví jazykem generace, která nedůvěřuje korporacím, pokládá studentské půjčky za způsob celoživotního ujařmení a v kapitalismu nespatřuje možnost vyvézt se vzhůru sociálními výtahy, ale slepou uličku. Její síla není v kariérním postupu nebo ve správném třídním původu, který umí obratně upravit dle potřeby. Má schopnost přetavovat kulturní křivdy do politické identity. Právě tak si nezralé duše představují upřímnost.
Fakta z poslední doby nikoho nenechávají na pochybách. Primárky Demokratické strany vypadají jako vítězná přehlídka mladých socialistů. V okresu Denver, stát Colorado, aktivistka Melat Kirosová podrtila veteránku Dianu DeGetteovou, takřka celoživotní poslankyni. V New Yorku ve všech třech obvodech socialističtí nováčci zvítězili nad zavedenými soupeři – navzdory doporučení stranického aparátu. Republikáni vnímají tento trend jako jasný signál toho, že ocas začíná vrtěti psem. Socialisté poprvé mají to, co nikdy neměli: nejen úderná hesla, ale síť vítězných primárek, infiltrovaný stranický aparát, okruh movitých sympatizantů, aktivistické spolky, odbory, jim nakloněné sdělovací prostředky a pocit, že jejich čas přichází.
Zohran Mamdáni sice nemůže kandidovat na prezidenta osobně, to mu zakazuje Ústava, ježto se ve Spojených státech nenarodil, avšak nic mu nebrání v tom, vybrat si místo sebe náhradníka a předat mu svou voličskou základnu. Jinými slovy, určovat nepřímo toho, kdo bude ve volbách zastupovat Demokratickou stranu. V politice je takový nepřímý vliv nezřídka důležitější než politická pozice. Takový zákulisní hráč pak rozhoduje o tom, kdo dostane armádu dobrovolníků, kdo bude vybaven finančními prostředky ze společné pokladny, náležitě vychválen spřátelenými médii a stane se symbolem nového hnutí.
Ve velkých městech Ameriky levice tradičně přečísluje své oponenty, a nebude-li odpor dostatečně vehementní, radikální „slibotechny“ je mohou snadno ovládnout. Slib přerozdělení bohatství ve prospěch chudých zní neodolatelně pro ty, koho drtí životní náklady. V takové situaci nestačí pouze strašit socialismem celoživotní smolaře, kteří žijí s pocitem, že nemají co ztratit, anebo odvolávat se na zkušenosti jiných. Lidstvo, jak známo, se chybami učí… dělat jiné chyby.
Politici uvnitř Demokratické strany v atmosféře davové hysterie mají na výběr jen tři možnosti: opustit stranu, přeběhnout k nepříteli, jak to dělají největší odvážlivci, nebo se podvolit a začít mluvit jazykem radikálů, časem i převzít úspěšnější politický program, který se osvědčil v primárkách. Člověk je tvor slabý a dá se spíše očekávat chování druhého typu. Frakce Demokratických socialistů nastavuje kandidátům jakýsi pomyslný filtr, sadu obligátních otázek, na něž kandidát musí poskytnout povinnou „správnou“ odpověď: odsudek izraelské „genocidy“, požadavek otevřených či nestřežených hranic, neomezené přistěhovalectví, podfinancování policie, neúměrné zdanění bohatých, klimatický alarmismus, posílení úřednictva a jiné známky pečovatelského státu. Pro demokratické kandidáty se volební kampaň stává jakousi formou zkouškového období.
Budou-li chtít obstát a nepropadnout, budou se muset dušovat, že nenávidí kapitalismus více než ostatní. Zápočet za tyto bludy nedostanou od amerického lidu, ale od vyšinutých radikálů. Nejde tudíž o osobu Ocasio-Cortezové, za ní je třeba vidět proces hloubkové proměny. Levicové křídlo strany vytváří kádrový běžící pás. Dnes posouvá dopředu kandidáty do Kongresu, zítra si bude činit nárok na určitý podíl na stranické moci, pak bude chtít vládní posty, pak právo veta na výběr viceprezidenta, jmenování soudců, velvyslanců, vliv na zahraniční politiku a rozpočtové priority. Časem se z radikální menšiny ve straně stane dominantní mocenské centrum. Tomuto cíli bude uzpůsobena celá strategie stranických radikálů. Příklad Mamdániho je široce využíván jako důkaz: jestliže demokratický socialista může řídit největší americké město, proč by nemohl řídit celou Ameriku? Volby v roce 2028 budou pro Demokratickou stranu jakýmsi prubířským kamenem, který rozhodne o tom, kdo vlastně straně velí: ti, kdo pro kampaň sbírají peníze, nebo ti, kdo obchodují s lidským strachem a nenávistnými pocity vyloučenosti?
Prezidentské klání se stane okamžikem pravdy, kdy se socialistický kladkostroj pokusí buďto prosadit svého nominanta, anebo přinejmenším donutit každého kandidáta mluvit „správným“ jazykem. Není to pouhá spekulace, je to itinerář budoucího konfliktu. Osoby jsou sice zaměnitelné, leč obnažil se hlavní princip: energie socialistické ideje už není jen matným pozadím, je to síla, která kádruje kandidáty, odhaluje a vyřazuje staré demokraty, určuje agendu a učí se dělat z lokálních úspěchů celonárodní páčidlo.
Je nejvyšší čas, aby konzervativci pochopili, že budou-li nadále vnímat tento jev pouze jako internetový šum, opět zaspí vývoj a probudí se až poté, co školské osnovy, městské rozpočty, policii, daně, státní hranice a zahraniční politiku nadobro převezmou lidé, kteří nazývají svobodu výsadou a vlastnictví problémem. Opravdové nebezpečí zřídkakdy vtrhne dovnitř s válečným pokřikem a vlajkou nad hlavou. Většinou se vplíží nehlučně přes primárky a stranické sítě, přes univerzitní ohlupování a s požadavkem spravedlnosti na ústech. Až pak bere lidem právo rozhodovat o své budoucnosti. Zbourání Ameriky není prací na jedno odpoledne. To vyžaduje čas, než se lidé odnaučí rozpoznávat záměnu. Nejdřív radikála nazývají aktivistou, pak socialismu říkají starost o chudé, později o kontrole mluví jako o nastolení rovnosti a posléze o jinak smýšlejících začínají mluvit jako o společenském ohrožení. A než lidem dojde, co se stalo, s hrůzou zjistí, že se svět změnil k nepoznání: strana se přerodila ve svůj opak, došlo k jejímu silovému převzetí. To je právě to, co se děje s Demokratickou stranou Spojených států zrovna teď.
Není málo těch, kdo se pokoušejí zpochybnit tyto neútěšné vyhlídky tím, že prý jsou přehršle opačných, veskrze mnohoslibných příkladů, jako třeba ve Skandinávii, kde se údajně socialistický experiment vcelku vydařil. A že je to typická pravičácká záludnost srovnávat demokratické socialisty Ameriky s komunisty jinde ve světě. Je to prý nebe a dudy! Pochybovači to nebudou mít jednoduché, jelikož čelní postavy místních socialistů, včetně jejich teoretiků, se k marxistickým kořenům sami vehementně hlásí. Slasti reálného socialismu nejednou opěvovali právě ti zmínění radikálové, kteří zvítězili v městských primárkách a vůbec se netajili tím, že u socialismu nehodlají zůstat a ve výhledu budou usilovat i o uskutečnění plnoformátového komunismu! Možná zatím zcela neobdivují Stalina, toliko kvůli nedostatečnému povědomí o jeho době a díle, ale rozhodně se zaříkávají duchovním odkazem Che Guevary a zejména Huga Chavese, v němž vidí příklad hodný následování.
Stačí pozorně naslouchat třeba veřejným projevům jejich vlajkonoše Zohrana Mamdániho, aby jeden pochopil, odkud demokratickým socialistům rostou nohy. Na nedávném setkání s tiskem u příležitosti schválení městského rozpočtu na fiskální rok 2027 chlubivě prohlásil: „Už pár prvních měsíců naší vlády na magistrátu jasně ukázalo přednosti socialismu před kapitalismem! Hospodaříme s vyrovnaným rozpočtem a uklízíme svinčík, který tu zůstal po kapitalistech!“ Kde bere dodatečné prostředky město, jež po desetitisících opouštějí movití daňoví poplatníci a zaplavují houfy příjemců sociálních podpor? No přece v pokladnici státu New York, ovládaného spolustraníky!
Pro Zohrana Mamdániho a jeho partu příklady Kuby nebo Venezuely jsou jen dílčím případem neschopným poškrábat lesk marxistického učení. Newyorkský starosta je absolventem slušné vysoké školy ve státě Maine a socialistickou budoucnost Ameriky vítá nejen kvůli kýženým ekonomickým přednostem. Jde mu především o humanistické hodnoty. Jak se vyjádřil starosta hned ve svém inauguračním projevu, jeho cílem je „nahradit citový chlad drsného individualismu kolektivismem s jeho opravdovou vřelostí vztahů“. Představa o etické hodnotnosti kolektivismu je nejhlubším základem komunistické ideologie, od které se odvíjí celý její zbytek: zbožštění státu coby vrcholného kolektivního útvaru a podřízení člověka s jeho právy, zájmy a osobní svobodou potřebám státu. Největší vřelosti vztahů se přece dosahovalo v táborech nucených prací. Jak konstatoval ve svém článku politolog Ryan Bourne z Cato Institutu: „Kolektivismus Mamdániho není přebreptem ani nahodilým řečnickým úletem: je to návod na nastolení režimu totalitního donucení, jak je popsán v literatuře o vzniku fašismu, socialismu a komunismu.“
Neobjevuji Ameriku, nesděluji překvapivé novinky. Nabízí se otázka: jak je možné, že v nadcházejícím volebním sporu mezi konkrétní, jakkoli nedokonalou podobou amerického konzervatismu a proponenty pokrokové totality jsou sympatie značné části české komentátorské obce na straně těch druhých? Také žijí s pocitem, že dost bylo odcizující svobody a chtělo by to vrátit do vztahů trochu vřelosti kolektivní poroby?
