Od Čapkova „zadku nahoře“ k antropocénu. Proč potřebujeme městské zahrádky?
Zahrádkaření není jen české specifikum z doby normalizace ani pouhé okopávání záhonků. V nové knize Zahrádky: Péče o život v předivu města ukazuje antropolog Petr Gibas, jak se v koloniích prolíná boj s developery, sousedská vzájemnost i hluboký ekologický vztah k nelidskému světu.
„Zahrádkář je obyčejně nahoře zakončen zadkem; nohy a ruce má rozkročené, hlavu někde mezi koleny, podoben pasoucí se klisně.“ Tak definoval zahrádkáře Karel Čapek, který je tím rozhodně nechtěl nijak zesměšnit, vždyť mezi ně počítal i sám sebe. Navíc dokázal popsat i mytologický aspekt zahrádkářství jako světotvorného aktu: „Muž, který si staví skalku, se cítí jako Kyklop, když tak říkajíc s elementární silou vrší balvan na balvan, buduje vrchy a údolí, přenáší hory a vytyčuje skalní útesy.“
Na knihu Zahradníkův rok, což je mimochodem jedno z nejpřekládanějších a nejvydávanějších Čapkových děl, různými způsoby navázali další literáti, jako František Nepil (Jak se dělá chalupa) nebo Václav Vokolek (Mytologie zahrádkářské kolonie). Až poslední dobou však u nás začínají vznikat i knihy, které se snaží zahrádkářství uchopit v širší humanitněvědné perspektivě. Po publikaci Zahrádkové osady: Stíny minulosti, nebo záblesky budoucnosti? nedávno vyšla v nakladatelství Academia kniha Zahrádky: Péče o život v předivu města. Jejím autorem je Petr Gibas (* 1982), kulturní geograf a antropolog, který se věnuje tématům na pomezí obou disciplín. A tomu odpovídá i jeho nová kniha: sleduje v ní vývoj několika městských zahrádkářských lokalit, na kterých zkoumá dynamiku vývoje městského prostředí i obecněji vztah mezi kulturou a přírodou. Jeho publikace náleží do širšího proudu textů o „antropocénnu“, které tvrdí, že „přírodní“ a „kulturní“ se neoddělitelně prolínají.
Výchova i záchrana dělnictva
Gibas nejprve zachází do historie. Mimo jiné vyvrací široce rozšířený mýtus, že zahrádkaření a kutilství, o kterém dříve také psal, jsou ryze české fenomény spjaté s bývalým režimem či hlavně dobou normalizace. Ve skutečnosti sahají kořeny městského zahrádkaření v zahrádkových osadách hluboko v 19. století. Tyto osady vznikaly jako přímá odezva na proměnu města a městského života pod vlivem průmyslu, a to nejdříve v Německu, Anglii a Francii, odkud se rozšířily po celé Evropě. Městské zahrádky měly plnit dvojí účel. V německém a německojazyčném prostoru byly vnímány jako prostor zdravé fyzické aktivity, a to zpočátku zejména pro děti, zatímco ve Francii se od nich očekávalo, že budou prostředkem k zajištění a zpestření obživy pro chudinu. Což pochopitelně není nijak překvapující. Ovšem třeba v Británii se o nich uvažovalo také jako o vhodném způsobu, jak rychle rostoucí a politicky se rozvíjející dělnictvo a nižší střední třídu (např. státní zaměstnance) připoutat k půdě a i tak jim nabídnout pozitivní možnost aktivního trávení volného času. Mělo tak dojít k mravnímu povznesení nižších tříd: „Dělník-zahrádkář si měl vypěstovat starostlivost o domácký život a úctu k majetku, což mělo ve svém důsledku vést ke společenskému souladu.“
Gibas se však v knize věnuje hlavně současnosti, a to na základě rozhovorů, které se současnými zahrádkáři vedl a jež hojně cituje. Mimo jiné hájí právo na existenci zahrádkářských kolonií a pranýřuje případy, kdy musely ustoupit zájmu developerů nebo jim to akutně hrozí. Přičemž je v tomto bodě až extrémně nekompromisní, takže kupodivu neschvaluje ani to, když místo zahrádkářské kolonie vznikne veřejný park.
Sousedské vztahy, zloději a nutné násilí
A hlavně autor obecně analyzuje, jak si zahrádkáři vytvářejí k dané lokalitě emocionální pouto a stává se pro ně domovem: „Zahrádka je výsledkem opakovaného úsilí, práce a péče, kterým se zahrádkáři a zahrádkářky soustavně věnují a jimiž se do prostoru zahrádky propisují, ale kterými se také k zahrádce připoutávají.“ Sleduje, jak funguje komunitní život mezi zahrádkáři, tedy na straně jedné vzájemná pomoc a sdílení, ale na druhé straně i to, jak bez násilí vyřešit případ, kdy jeden z nich kradl úrodu ostatním nebo se někdo nechce účastnit společných brigád. Zkoumá, jak se vyrovnávají s výkyvy počasí či invazemi divokých živočichů. Rozvažuje také nad – pro leckoho z etického hlediska nesnadnými – akty, jako jsou kastrace koček, postřik rajčat nebo i prořez jabloní. Nutnost takových činností autor bolestně připouští: „Zahrádkaření, stejně jako péče o život obecně, v sobě obsahuje násilí, třeba v podobě likvidace jedněch živých bytostí na úkor druhých. I když může být v praxi samozřejmostí, je násilí jako součást péče vždy otázkou hledání rovnováhy odpovědnosti a závazku, který péče o život představuje.“
Okruh toho, co autor bere v potaz, se přitom postupně rozšiřuje a jako významné a plnoprávné aktéry přibírá i prvky z mimolidského světa. Se sympatiemi třeba píše o zahrádkáři, který na zahradě nechává dvě staré hrušně, které už neplodí, jen tam tak „senilní“. Ve své starobylosti jsou pro majitele zahrádky krásné a má k nim prostě respekt.
Když stromy senilní a akademici teoretizují
Celkový záměr knihy rovněž směřuje k jakémusi „mravnímu povznesení“, ale v jiném smyslu, než jak to bylo plánováno s britským dělnictvem. Cílem má být vedle relaxace, prožitků krásy a uspokojení tentokrát i jakási vyšší ekologická uvědomělost. Tu ovšem autor formuluje i pomocí nadužívaných komplikovaných složenin à la Deleuze a Guattari, což poněkud zhoršuje čtenářskou přístupnost jeho textu: „Zahrádka je neoddělitelně propletena se životem v jeho nejrůznějších formách a podobách, představuje prostor, jenž vzniká a trvá jako součást přediva vztahů, které překračují jednotlivé zahrádkáře a zahrádkářky i člověka obecně. Jde o předivo života, shluky více-než-lidských vztahů a širších procesů spolu-žití, které zahrádku zživotňují a formují prostřednictvím konkrétních forem spolu-práce.“
Je samozřejmě dobře, že Petr Gibas promýšlí problematiku zahrádek v nových souvislostech. Kniha přináší cenný a odborně fundovaný pohled na fenomén, který je v Česku mnohými vnímán spíše optikou nostalgie. Přestože se autor občas uchyluje ke zbytečně složitému akademickému jazyku a ve svém boji za zachování osad zaujímá až radikální postoje, jeho práce přesvědčivě ukazuje, že městské zahrádky nejsou přežitkem minulosti. Jsou živým organismem, v němž se střetá ekologie, sociální soudržnost i věčná lidská touha po kousku vlastní přírody a domova. A i když dnes o tomto „předivu vztahů“ hovoříme jazykem moderní antropologie, v jádru jde stále o týž fascinující mikrosvět, který už před téměř sto lety s láskou a vtipem popisoval Karel Čapek.
