Dva roky Pellegriniho: Slovenský prezident se nikdy nedokázal vymanit z vlivu Roberta Fica
V těchto dnech jsou to dva roky, co se Peter Pellegrini stal slovenským prezidentem. Politik, spjatý s mocenskou mašinérií současného premiéra Roberta Fica, se prostřednictvím prezidentského úřadu pokusil znovu politicky osamostatnit. Je však hned několik důvodů, proč se mu to nedaří.
Peter Pellegrini nemohl převzít klíče od prezidentského paláce v centru Bratislavy v pro celou zemi náročnějších časech. Jeho inauguraci předcházela nejen vyhrocená a silně polarizující předvolební kampaň, ale především atentát na premiéra Roberta Fica. K tomu došlo přesně měsíc před jeho uvedením do úřadu. Ohavný čin tehdy odsoudila celá politická scéna. Pro část vládních politiků se ale stal příležitostí, jak rétoricky útočit na své oponenty a obviňovat je z podněcování nenávisti.
Jedinečnost momentu, ve kterém se proti radikalizaci ve společnosti vzácně spojil nastupující Pellegrini a odcházející prezidentka Zuzana Čaputová, se ale setkala s hlubokou propastí mezi vládou a opozicí. Designovaný prezident a jeho předchůdkyně iniciovali jednání špiček politických stran u kulatého stolu. Ke schůzce, která by veřejnosti ukázala shodu aspoň na základních hodnotách, ale nakonec nikdy nedošlo. Okamžiky toho jara jako by symbolizovaly nepřekonatelné rozdělení slovenské společnosti. To se s nástupem vlády Roberta Fica v roce 2023, atentátem, ale i Ficovou vlastní radikalizací a autokratizací konstantně zhoršuje.
Jestli si Pellegrini v předvolební kampani i následné komunikaci vetknul jeden cíl, bylo to pokusit se obrousit hrany mezi znesvářenými tábory. Nikdy toho ale nemohl dosáhnout zcela. Současnou opozicí je mu po právu vytýkáno, že před svým nástupem do prezidentského úřadu byl jedním z čelních politiků Ficova mocenského bloku. Odpůrci mu nemůžou zapomenout, že to byl právě on, kdo se po vraždě novináře Jána Kuciaka stal po tlaku na Fica premiérem, a tím mu stále pomáhal naplňovat jeho mocenské ambice. Jak odcházející premiér tehdy podotkl, když předával demisi tehdejšímu prezidentu Andreji Kiskovi, „nikam neodešel“. Tato rošáda na pozici premiéra potvrdila, že se Fico může na Pellegriniho spolehnout. A zároveň naznačila to, co následující roky jen dál potvrzovaly: že Fico Pellegriniho dlouhodobě vnímá jako loutku, se kterou může dle libosti manipulovat.
Pellegrinimu se samozřejmě taková nálepka, kterou například bývalý slovenský premiér Igor Matovič napíná do extrému, když ho označuje za „sluhu mafie“ nebo „podržtašku“, ani za mák nelíbí. Svou politickou autonomii se pokusil poprvé zdůraznit založením nové strany Hlas, která se měla stát umírněnější alternativou k radikalizujícímu se Směru. Na voliče to zafungovalo. V roce 2023 Hlas skutečně dokázal oslovit především levicové voliče, pro které už Fico pro posun do nacionalistických pozic dál nebyl přijatelný. Hlas se ale bez větších problémů stal pro Fica koaličním partnerem, v éře Pelleginiho předsednictví mu v ničem zásadním neoponoval, a stále více se stával mocenskou i finanční základnou pro Pellegriniho prezidentskou kandidaturu.
Právě tou se stávající prezident pokusil od Fica politicky osamostatnit podruhé. Přestože pro něj podpora od Směru i menších nacionalistických stran nakonec byla ve skládání voličské koalice pro vítězství ve druhém kole voleb zásadní, stylizoval se do role politika, který je oproti vládě uměřený a prozápadní. Ani zde mu však více či méně vážně míněný pokus nevyšel. V kampani strategicky upozaděný Fico v den jeho zvolení naprosto opanoval prostor v Pellegriniho vítězném štábu, když svého svěřence pochválil svým typickým „takto sa to robí, do psej matere!“ To, jak rychle se spolu Fico a další politici Směru po kampani zase kamarádili, budilo posměch i pohoršení. Znamenalo to ale jediné: Pellegrini od Fica ve skutečnosti nikdy neodešel.
Prezidentská funkce přesto dala Pellegrinimu aspoň trochu prostoru pro samostatné vystupování. K jeho dobru mu lze přičíst některé momenty, které vládní koalici tak úplně nepotěšily. Vloni 17. listopadu řekl, že by si premiér měl uvědomit, že reprezentuje celou svou zemi, nejen svoje voliče, a vyzval ho, aby zmírnil svůj tón a spíš se pokusil argumentovat. Na konto konfrontačních kroků si může též připsat vetování několika zákonů, které Ficova koalice pokládala za stěžejní. Nelíbily se mu třeba případy, kdy společně s novelami vláda parlamentem protlačila nesouvisející přílepky nebo zrušení úřadu pro ochranu whistleblowerů. Kvůli tomu si vysloužil od premiéra kritiku. Fico dokonce na svůj Facebook napsal, že Směr v příštích prezidentských volbách už Pellegriniho znova nepodpoří. Do jaké míry to byla jen hra na spor, která okořenila šeď rutinní slovenské politiky, na to si budeme muset počkat do roku 2029.
Kromě těchto momentů ale nikdy otevřený spor mezi Pellegrinim a Ficem nepropukl. Ficovy radikální výstřelky i velkohubou rétoriku prezidentský palác nejčastěji ignoruje, případně povětšinou stočí debatu k prezentaci obecných frází o potřebě hledat klid a umírněnost v rozhádané společnosti. Potenciální kritika Fica se tak stává nástrojem pro kritiku celé slovenské politické scény, což v praxi znamená, že prezident kritizuje vládní i opoziční strany naráz. Co pro někoho může budit zdání nadstranickosti, pro jiné je důkazem o tom, že se prezident bojí za umírněnou politiku tváří v tvář Ficovi postavit.
O co míň se Pellegrini pouští do sporů se svým někdejším stranickým šéfem, o to víc jsou někdy znatelné rozpory, které má s Ficovými koaličními partnery. Po určitý čas se pokoušel vracet rány na podlé útoky předsedy nejmenší SNS Andreje Danka, které byly ale více osobního než politického charakteru. Komplikovaný vztah má prezident se svými nástupci v jeho straně Hlas, které od jeho nástupu do prezidentského paláce setrvale pod vedením ministra vnitra Matúše Šutaje Eštoka klesají preference. Hlas se ještě víc mocensky přimknul ke Směru, čímž se naplno odhalilo, že se jednalo pouze o veskrze personalizovaný politický projekt. Testem, kterým měla být obhajoba toho, že pro takovou stranu ve slovenské politice existuje místo, tak Hlas neprošel. Navíc se vedle SNS strana stala pro Fica dalším nespolehlivým partnerem, když odešlo několik členů jeho poslaneckého klubu. Důvěra pro celou vládu od té doby visí na vlásku, respektive mocenských dohodách s několika nespokojenými poslanci. Ti zároveň pro média řekli, že Pellegrini, ač formálně nadstranický, si ve straně stále udržuje silný vliv, a jeho nadstranickost je tak ve skutečnosti jen divadlem.
Opozice také Pellegrinimu neopomíná připomínat kauzy, do kterých v minulosti byl nebo nyní je sám zapletený. Jedná se o dřívější obvinění z korupce, ale také o netransparentní financování jeho předvolební kampaně. Prezident na obvinění obvykle nereaguje, případně kritiku odmítá. Stín pochybností ale vzhledem i k jeho politické minulosti zůstává a zůstane i nadále. A pokud bude chtít kandidovat znovu, na stole se opětovně objeví. I za dobu výkonu jeho mandátu se na veřejnosti objevily nahrávky, které dokládají, že i politici Směru mají o Pellegriniho kauzách velmi dobré povědomí.
V zahraniční politice si Pellegrini nepočíná aktivisticky. Naopak je čím dál víc patrné, že s vládou dokáže koexistovat celkem bez problémů. Zatímco Fico a jeho partneři se orientují na cesty na východ, Pellegrini se pravidelně účastní summitů nejvýznamnějších organizací. Ve chvílích, kdy Fico zpochybňuje ukotvení Slovenska v západních strukturách, prezident většinou přispěchá s reakcí, která zdůrazňuje, že místo země je samozřejmě v NATO i Evropské unii.
Pellegrini je i přes několik málo momentů nejlepším prezidentem, kterého si Ficova vláda mohla přát. Nehrozí od něj žádná nepříjemná překvapení, naopak působí jako stabilizující prvek. Pro vážnost úřadu to navíc brání i slovenské opozici v adresné a přímé kritice. Ta tak paradoxně přichází buď z vládních řad, případně od Igora Matoviče, který prezidenta vidí jako jednoho z klíčových strůjců režimu, ve kterém se nyní Slovensko nachází. Pokud by se měly prezidentské volby znovu blížit, Pellegrini by měl velkou šanci obhájit. I když to neodpovídá realitě, svým marketingem zakrývá to, jak moc je vnitřně propojený s Ficovou vládou. A za jeho dva roky ve funkci se ani nevyprofiloval žádný vážný protikandidát, který by měl šanci ohrozit jeho dominanci v klíčových voličských skupinách.
