Trable s exprezidenty. Proč Klaus a Zeman i dlouho po mandátu ovlivňují českou politiku
Tři naši bývalí prezidenti navzdory tomu, že již nezastávají žádné funkce, jsou ve vysokém věku, a jeden z nich dokonce po smrti, nadále ovlivňují život v naší zemi. Ve veřejnosti rezonuje spor o podobu Knihovny Václava Havla. Václav Klaus se chystá na konferenci německé krajně pravicové AfD a institut nesoucí jeho jméno ovlivňuje i personálně politiku vládních Motoristů. A Miloš Zeman se nedávno připomněl účastí na protestu proti sjezdu sudetských Němců v Brně. V pátek 19. června oslaví Václav Klaus 85. narozeniny. I proto jsme se podívali na roli, jakou v české společnosti zastávají bývalí prezidenti.
Žijeme ve státě, který už není nový a má mnoho zkušeností s mocichtivými. Zmíněný Masaryk byl navíc osobností sui generis, tatíčkem. Přesto jakási magická aura, zvláštní energie spojená s vážností a autoritou kolem nájemníků Pražského hradu, přetrvává. A nutně se musí objevit nejen u těch, kdo úřad momentálně zastávají, ale v nějaké podobě i u bývalých hlav států. Nejde totiž mocensky poskočit výš než do prezidentského úřadu. Proto se vysloužilí prezidenti stávají veřejnými intelektuály, spisovateli a nositeli myšlenek, které stojí za vyslechnutí.
Kam s ním?
To, jak se společnost o odkaz svých bývalých prezidentů stará, svědčí o tom, jak si cení jejich historické role. Což má nevyhnutelně hned několik rovin. Ta první je institucionální. Doživotní renta a úhrada nákladů na pěstování důstojného odkazu někoho, kdo byl po určitou dobu zvyklý na úplný komfort, tu tvoří jen malou část reality. Zdravá společnost z výše apanáže nedělá téma v závislosti na tom, jestli byl bývalý prezident populární, nebo odešel s ostudou. Stejně tak se v ní zastánci jeho politického odkazu nemají pokoušet ze státní pocty účelově vytřískat víc. V českém případě má měsíční doživotní renta výši 50 tisíc korun, bývalým prezidentům pak náleží i další peníze určené pro provoz kanceláře, asistenty, ale taky paušální náhrada. Částka je sice produktem politické debaty, jejím problémem v tomto kontextu ale je, že když se o její výši začne diskutovat, většinou má debata charakter účelově rozdmýchávaných nálad namířených pro nebo proti konkrétním osobnostem. Není technická, ale polarizující. A nejčastěji se nakonec stejně sejdeme v pozici, ve které si prezidenti hledají privátní sponzory.
To je praxe zcela obvyklá i v nám blízkém zahraničí. V severní Evropě se stává, že se bývalé hlavy států spojují s lidskoprávními aktivitami, prací v diplomatických službách nebo projekty, jež mají mít vlastní politický dopad.
Chtělo by se říct, že tam však role prezidenta nepodléhá tak silné, historií podmíněné vážnosti, která by osobnosti nutila neustále zůstávat „nad systémem“. Tu a tam se objeví i druhý extrém: někdejší prezidenti, kteří znovu zatouží po návratu do nižších pater stranické politiky. Většinou tak učiní proto, že
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
