Volba radních ČT: Kdo hlasoval pro Berkovce? ODS si sype popel na hlavu, zmatek ale nahrává vládní koalici
Na počátku tohoto týdne do debat o budoucím charakteru veřejnoprávních médií tak trochu nečekaně vplulo bouřlivé hlasování na sněmovním výboru pro mediální záležitosti. Ten pro celé sněmovní plénum provádí předvýběr kandidátů do „malých“ mediálních rad. V záři reflektorů se tentokrát ocitly nominace nových radních České televize. Ty jsou kvůli pravděpodobnému zrušení koncesionářských poplatků, které chystá Babišova vláda, mimořádně citlivým tématem. Už několik let totiž televizní radě vládne skupina kolem Pavla Matochy, která se netají snahou televizi proměnit k obrazu svému, ačkoliv čistě z pohledu zákona k něčemu takovému Rada ČT nemá žádnou pravomoc.
Matocha i jeho spojenec Luboš Xaver Veselý se v těchto dnech znovu ucházejí o svou nominaci do televizní rady. Z výsledků tajného hlasování na mediálním výboru sněmovny vyplynulo, že v jednom případě pro Matochu a ve čtyřech případech pro bývalého poslance hnutí ANO Stanislava Berkovce museli pro vládě nakloněné lidi hlasovat i poslanci některých opozičních stran. Ty po několikahodinovém mlžení přispěchaly s různými vysvětleními. Hlavu popelem si posypala zejména ODS.
Nový předseda strany Martin Kupka vyjádřil nespokojenost s hlasováním svých zástupců, kteří se přiznali k tomu, že Berkovce podpořili. Jmenovitě se jednalo o bývalého ministra kultury Martina Baxu, který se dnes staví do čela tuhého boje za nezávislost veřejnoprávních médií, a poslankyni Lucii Bartošovou. Třetím opozičním politikem, který se k hlasování pro kandidáta Babišova hnutí doznal, byl předseda výboru a lidovecký poslanec František Talíř. Čtvrté jméno pak zůstává opředené záhadou. Všichni ostatní poslanci, na které padá podezření – jsou to ještě zástupci TOP 09, STAN a Pirátů – svou podporu vládním kandidátům svorně odmítají. Nechme nyní však stranou, že početně nevychází, aby všichni z nich říkali pravdu, ledaže by byly výsledky hlasování špatně sečtené.
Důležité je, co to vypovídá o komunikaci současné opozice. Předně, především ODS dohání dlouhotrvající strategie vyjednávat o obsazení mediálních rad, která se táhne již několik volebních období. Zákulisní dohody s ANO a jeho partnery měl vždy na svědomí předseda poslaneckého klubu strany Marek Benda. I jeho přičiněním například před necelými dvěma lety nedošlo k odvolání Xavera Veselého, třebaže tehdejší Fialova koalice majoritně se neztotožňující s jeho názory měla ve sněmovně jasnou většinu a mediální výbor jeho odvolání doporučil. Benda je předsedou klubu strany i dnes a na chod sněmovny si udržuje značný vliv, což může tvořit minimálně část toho vysvětlení, proč občanští demokraté hlasovali pro nového kandidáta nominovaného hnutím ANO.
Občanští demokraté si v lednu na svém kongresu zvolili předsedou Martina Kupku, který se dnes na své poslance zlobí a při chystané obraně Českého rozhlasu a České televize ve sněmovně se ohání spacáky symbolizujícími obstrukce. Jeho krizová komunikace však vychází až ze situace, kdy se začalo mediálně rozebírat, kdo z opozice vůbec obranu těchto médií myslí vážně, hlasuje-li jak hlasuje. Na scéně se objevila i varianta, že poslanci hlasovali pro Berkovce proto, že tuto podporu vyměnili za nominaci bývalého lidoveckého ministra kultury Daniela Hermana. Pokud někdo z opozičních poslanců směňuje podporu pro personální nominace s vládními politiky, žije však zcela mimo sněmovní realitu. Předcházející i současné volební období jasně dokazují, že gentlemanské dohody s hnutími ANO a SPD mají váhu jen v případech, kdy se Andreji Babišovi a Tomiu Okamurovi hodí. A je úplně jedno, jestli něco bylo předem domluvené. Už několikrát – a nyní znovu – se opoziční politici nachytali na to, že pokládali dohodu „na podání ruky“ za platnou a nezapočítali do svých úvah vrtochy nestabilních politiků, kteří své názory mění několikrát denně.
I když během března plnila stránky novin tvář Václava Moravce, který se pro svůj odchod z České televize stal pro mnohé symbolem veřejnoprávnosti, a přestože se i na podporu veřejnoprávních médií sešly statisíce lidí na Letné, je možné ve vnitřní rozervanosti ODS slyšet ozvěny minulosti. V době tzv. televizní krize na přelomu let 2000 a 2001, ve které spacáky zaměstnanců nespokojených s novým vedením televize i jejího zpravodajství také sehrály poměrně podstatnou roli, byl postoj občanských demokratů jasný. Uprostřed fungující opoziční smlouvy to byla právě tato strana – ještě mnohem výrazněji než Zemanova ČSSD – která se pokoušela uplatňovat svůj politický vliv na chod České televize. Nedávno tento svůj tehdejší postoj připomněl v pořadu Historie.cs tehdejší poslanec, pozdější premiér Petr Nečas. Možná tím části diváků připomněl, že ODS má ve vztahu k veřejnoprávním médiím opravdu komplikovanou historii. A i když debaty uvnitř strany probíhají a zjevně se proměňují se střídáním generací, názor Marka Bendy, stále ještě dnes předsedy poslaneckého klubu, si lze bez problémů domyslet. Stejně jako u návrhů se nedá příliš čekat, že by se měnil.
ODS se navíc svou krizovou komunikací prezentovanou poslanci z mediálního výboru chytila do vlastní pasti. Bývalý ministr kultury Martin Baxa při volbě Berkovce hovořil o chybě, ale zároveň také o „menším zlu“. Nikdo ze strany už se však neobtěžuje vysvětlovat, v čem ono „menší zlo“ mělo spočívat. Lze to interpretovat tak, že jiné dohody s Babišovým hnutím mohly být ještě horší nebo že mohl volit přímo Matochu nebo Xavera Veselého. O existenci dohod však poslanci ODS vůbec nemluví, čímž ale otvírají otázku, jaká tedy byla jejich oficiální nominace exposlance za ANO do rady televize volit. Občanští demokraté jsou také nejednotní v tom, jestli budou napříště požadovat veřejnou, nebo tajnou volbu o personálních otázkách. Zatímco od řadových členů často zaznívá požadavek na volbu tajnou jako základní demokratický princip, který je odlišuje od komunistů, kteří museli vše kontrolovat – a tento boj proti bolševikům někteří členové viditelní na síti X rádi připomenou –, vedení strany připouští podporu pirátskému návrhu na volbu veřejnou. ODS se nyní tedy klidně může i několik měsíců po sjezdu názorově hledat a může vést klidně i veřejné polemiky. Když však v míře viditelnosti této debaty přetáhne strunu, poměrně rychle nastoupí trajektorii donekonečna rozhádané sociální demokracie.
Současné sněmovní opozici v každém případě dění kolem volby nových radních ČT ukazuje ještě o něco důležitější věc. Je naprosto nemyslitelné, aby kdokoliv z ní během tohoto volebního období vstoupil do vlády s Andrejem Babišem. Dění v mediálním výboru minimálně ukázalo, že tu jsou poslanci ochotni přemýšlet o tom, jaké větší či menší dohody se dají s vládními stranami dělat. Ta úvaha sama o sobě špatná není, zvlášť uvážíme-li, že v politice se vždy vysoce cení umění kompromisu. To, na jaké limity taková strategie naráží, je však zjevné. Jestli se ODS cítila natolik vytrestána svými potenciálními voliči, že nastoupila cestu omluv a vysvětlování, stát se koaličním partnerem pro hnutí ANO by přineslo stokrát víc problémů.
Veřejnoprávní média se v první řadě musejí chtít zachránit sama. Babišova vláda postupuje strategicky chytře, když kolem chystaných zákonných změn mlží a rozkládá komunikaci o jejich zestátnění ve stylu „dva kroky dopředu, jeden krok zpět“ v delším časovém horizontu. To může ministru kultury Klempířovi, předsedovi SPD Okamurovi i samotnému premiérovi, kteří se v debatě nejvíc veřejně projevují, zajistit „klid na práci“. Opozice tu pak dozajista je od toho, aby takový klid v případě ohrožení klíčových institucí liberální demokracie nepřipustila. Je ale určitě lepší, když tak činí taková opozice, která jinak sama v daných otázkách neklopýtá.
