Boj o lídra vlastenců: Zákonem české vlastenecké scény jsou osobní spory a vlastní autokratické ambice
Už od voleb, které ukázaly na reálnou politickou sílu menších partnerů SPD, probíhají debaty o tom, jestli se klub Okamurovy partaje během tohoto volebního období rozpadne. A poslední vývoj tyto spekulace ještě posiluje. V polovině března se po kritice vzdala poslaneckého mandátu Markéta Šichtařová, která měla být hvězdou Svobodných. Některým zákonodárcům Okamurovy strany se zároveň nelíbí, že si předseda PRO Jindřich Rajchl komunikací utrženou ze řetězu sype podporu pouze do vlastního písečku. Vidíme tedy na obzoru problém pro Tomia Okamuru a potenciální těžkosti pro stabilitu vlády Andreje Babiše?
Není na škodu si připomenout, jak spojenectví Okamury s menšími stranami vzniklo. V době covidové pandemie, během které se v pozici premiéra vystřídali Andrej Babiš a Petr Fiala, se zformovalo hlasité antisystémové protestní hnutí. To nejprve brojilo proti pandemickým opatřením, následně proti očkování a po odeznění naléhavosti šíření nemoci se velká část z něj našla v šíření ruské interpretace války na Ukrajině. Na antisystémové scéně se profilovali noví vůdci, kteří si na Václavském náměstí vybudovali novou platformu šíření politického obsahu. Třebaže to Fialovu vládu i Babišovu opozici překvapilo, nebylo to v českých podmínkách nic nového. Velká shromáždění na náměstích ovlivňovala politickou agendu už v době opoziční smlouvy, migrační krize i první vlády Andreje Babiše. Velké demonstrace se staly politickou hrozbou hlavně pro Tomia Okamuru, který se v té době snažil udržet si pozici lídra české „vlastenecké“ scény.
Okamura nebyl ohrožený ani tak v parlamentu, byť si pro jeho voliče hlavně v prezidentské volbě v roce 2023 přišel Andrej Babiš. Větším problémem se pro něj stala zaplněná náměstí, která jsou pro populistické politiky zvláštním oceněním. Okamura se nejdříve na aktivity Jindřicha Rajchla, předsedy nově zformované strany PRO, pokusil sám akčně reagovat. Spojil se s Trikolorou a uspořádal několik protestů proti Fialově vládě, které se však vyznačovaly mizernou účastí a nepromyšlenou dramaturgií. I protestovat se totiž musí umět. Tým zvyklý na pořádání stranických mítinků a pouličních jarmarků profesionálního efektu nedosáhl. Okamura cítil zespoda tak silné nebezpečí, že se s menšími stranami – Trikolorou, PRO a Svobodnými – nakonec dohodl, aby tak vlastní politický projekt zachránil. Potud to vlastně byl úspěšný příběh, který dlouholetého protestního politika natřel lesklejší barvou. A i když SPD ve srovnání s dřívějšími volbami hlasy ztratila, její politická cena účastí na nové koalici vzrostla.
Jenže železným zákonem české vlastenecké scény, SPD nevyjímaje, jsou osobní spory a individuální zvýrazňování autokratických ambicí. Je to třeba zkušenost s rozpadem Bloku proti islámu nebo Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury, které tvoří podklad pro argument, že se nově zformovaný poslanecký klub SPD musí nevyhnutelně rozpadnout. Jsou v něm totiž zastoupeni politici s různými zájmy. Svobodní chtějí být hlavně vidět. A součástí toho měla být i Markéta Šichtařová, která se však nakonec ukázala jako velmi nevýhodná investice. Jindřich Rajchl pak dělá maximum pro to, aby byla vidět jeho značka PRO, radikálnější než časem oprýskaná a konformní SPD. Rajchl nemá problém pouštět se i do kritiky některých ministrů formálně nominovaných Okamurovou stranou – například ministra obrany Jaromíra Zůny –, zároveň se však nevybíravě vyjadřuje o opozičních poslankyních nebo dlouhodobě straní Rusku v debatách o konfliktu na Ukrajině. Rajchl se tak projevuje jako neřízená střela, která pracuje hlavně na vlastním zviditelnění, které později promění ve vlastní mocenskou pozici.
Otevřený spor s ostatními „espéďáky“ se ale doposud neprojevil a nezdá se ani, že by se v nejbližší době měl projevit možný konflikt s Tomiem Okamurou. Jestli si tedy dnes dá nějak interpretovat nespokojenost některých poslanců SPD s tím, že Rajchl strhává pozornost především sám na sebe, je za tím spíš žárlivost vyplývající z toho, že oni sami v komunikaci tak razantní nejsou nebo být nemohou. Rajchl některým může připomínat dřívější poslance SPD Lubomíra Volného a Mariana Bojka, kteří se nakonec pro konflikty s vedením strany stali nezařazenými. Zásadní rozdíl ale nyní tkví v tom, že Rajchl stojí vně stranické struktury SPD.
Okamurova strana má navíc po dřívějších zkušenostech s rebelujícími poslanci v Úsvitu své stanovy definované tak „šikovně“, že je prakticky nemožné, aby se Rajchl někdy členem Okamurovy strany stal. Potřeboval by k tomu totiž celkem jednoznačnou podporu současného vedení. Nespokojení politici SPD v minulosti také často končili na tom, že se až příliš ptali na stranické financování. To je též věcí, která se Rajchla bytostně nedotýká, a prakticky se tak nemůže stát, že by se právě to stalo předmětem hádek. Jestli Rajchlova rebelie někdy přijde, bude mít patrně ráz ideologický – nebo se tak přinejmenším bude tvářit. Především se ale projeví pouze za podmínek, kdy by se předsedovi PRO politicky vyplatila. A to se dnes neděje. Je však třeba zdůraznit, že „vlastenecká“ politika je často velmi proměnlivá a že i menší mocenský otřes může takové podmínky vytvořit.
Má Okamura možnost dopředu poznat, že se mu v poslaneckém klubu rýsuje problém? Jen velmi limitovanou. Ne každý je totiž Lubomír Volný, poslanec, který své ambice vůbec neskrývá a hned se odkope tím, že se Okamurovi postaví v boji o post předsedy SPD. Na pomoc je ale možné si vzít slovenský vzor. Oproti tomu má současná vládní koalice jednu obrovskou výhodu: její většina nestojí a nepadá na podpoře antisystémových politiků. Na Slovensku se na kandidátce nejmenší koaliční Slovenské národní strany dostali do Národní rady mikroinfluenceři, kteří též reprezentovali menší partaje, ale především inkasovali voličské hlasy jako výsledek své vlastní popularity.
Je tu navíc spousta lidí, kterým debaty o tom, že nespokojencem musí být právě Jindřich Rajchl, můžou náramně vyhovovat. Stranou zájmu totiž můžou zůstat třeba sami členové SPD, mezi kterými jsou však rovněž autoritativní osobnosti. Ještě lepší je situace pro poslanecký klub Motoristů, který navenek vystupuje jednotně, třebaže se uvnitř voda rozčeřila při hledání odpovědi na otázku „kam s Turkem“. Motoristé sami však musejí vědět, že nové strany jsou k vnitřnímu pnutí extrémně náchylné, protože zájmy jednotlivých politiků a jejich chování pod tlakem na řádný výkon poslaneckého mandátu ještě neprověřil čas. Očekávaný efekt tu však tlumí to, že v jejich řadách najdeme i spoustu velmi zkušených politiků – vedle předsedy Macinky třeba Borise Šťastného, dříve dlouholetého poslance ODS. A třeba on osobně si moc dobře pamatuje, jak vypadala vládní stabilita v době permanentně se rozpadajících Věcí veřejných před patnácti lety…
Čas od času se objeví spekulace, že si Okamura uvědomuje, že jeho antisystémový náboj už vyčpěl. Není se moc čemu divit, když pouze na své osobnosti staví politické značky už víc než dekádu. Budeme si ale muset počkat na to, jestli platí zvěsti z politických kuloárů, že by se snaha změnit pózu měla transformovat i ve změnu na postu předsedy SPD, kterým by se mohl stát Radim Fiala. Okamurovi se těsně po volbách dobře dařilo nastolovat politickou agendu tím, že se stal předsedou sněmovny. A i když tak SPD dostala všechny své nominace do Babišovy vlády nadiktované, vytvořila si prostřednictvím Okamury dvě mocenská centra, ze kterých komunikovala.
Tím prvním byl právě post předsedy dolní komory, který nad očekávání dobře, především v prvních povolebních týdnech, dokázal Okamura naplňovat zahraničními cestami za spřátelenými politiky. Druhou takovou platformou byla koaliční rada všech tří stran, ze které Okamura nadšeně referoval médiím o tom, co politici vládních stran probírali, aniž by to už stihla vláda na svém řádném zasedání schválit. Od Okamury jsme se tak dozvídali o aktuálním stavu vztahů s prezidentem, bezpečnostních prioritách, o tom, že se pravidelně schází v neděli na večeři s předsedou Motoristů, o draftech řešení otázky veřejnoprávních médií… Stejně jako o osudu SPD se však po volbách debatovalo také o tom, jestli se po sněmovním nevydání k trestnímu stíhání vztah menších koaličních partnerů s předsedou vlády změní. A z chování hlavních aktérů v posledních týdnech se dá vyčíst, že jestli se v něčem změněná situace projevila především, je to v tom, že Okamura tyto dvě tribuny – možná dočasně, možná ne – opustil. Jeho sněmovní cesty už se nezdají být tak kontroverzní a pozor si dává i ve svých mediálních vyjádřeních.
Co z Okamurova chování posledních dnů a týdnů vyplývá? Největší problém na něj nemusí číhat uvnitř hnutí, byť i tam roste nespokojenost. Když se ale sám nepokouší agendu nastolovat, působí najednou jako o dost zbytečnější politik. Část antisystémové agendy si mezitím osvojují Motoristé, kteří dělají na ministerstvu životního prostředí praktické kroky pro uspokojení davového antiprogresivního šílenství, zatímco Okamura, který si vytáhl černého Petra v podobě obsazení ministerstva obrany, tiše přihlíží. Pokud se však předsedovi SPD nepodaří zastavit motoristické túrování nebo Babišovy příkazy o mediální zdrženlivosti, můžou mu na vyvýšeném místě předsedy sněmovny nakonec zbýt při dalších volbách oči pro pláč. Ať už to bude s Rajchlem, nebo bez Rajchla.
