Vláda podněcuje nenávist k Němcům a sbírá body přes vyvolávání strachu. Řešení nenabízí žádná
Sjezd sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně budí vášně. A rovnou na začátku si přiznejme, že vskutku neadekvátní. Proti konání akce se aktivizovala velmi hlasitá menšina rekrutující se z nacionalistických a komunistických kruhů, která se veze na vlně protiněmecké nenávisti. Varovným signálem je, že se k ní přidalo i nemálo vládních politiků. To z nespokojenosti činí – bohužel – politicky relevantní téma. A byť to koalice důsledně popírá, tyto výkřiky poškozují nejen výsledky pokroku, kterého se v dlouhé cestě za smířením podařilo dosáhnout, nýbrž i současné česko-německé vztahy.
Do čela odporu se postavili obvyklí podezřelí. V Brně jsme tak mohli o víkendu vidět jen málo obměněné scénky, které známe z antisystémových demonstrací v covidové a postcovidové době. Žluté hvězdy „neočkovaný“ a transparenty s přeškrtnutou očkovací jehlou vystřídaly protiněmecké nápisy a pruhované mundúry. To všechno jen kvůli tomu, jakou zášť proti sjezdu sudetoněmeckého krajanského sdružení vyvolali především komunisté a zástupci vládní SPD. Kateřina Konečná na náměstí přinesla účet za okupaci, Jindřich Rajchl pak spílal předsedovi SdL Berndu Posseltovi. To všechno v dusné atmosféře rozpáleného Brna. Na opojné devadesátky nechal vzpomenout i bývalý šéf parlamentních republikánů Miroslav Sládek. Ten si z nenávisti proti Němcům udělal před více než třiceti lety výnosný byznys, dnes je však na okraji i mezi kraválisty, jak příznivce tohoto proudu trefně dlouhodobě označuje politolog z Masarykovy univerzity Lubomír Kopeček.
Podoba s covidovými demonstracemi není tím, co je na situaci ze všeho nejvíc varovné. První problém nastává, když se nenávistné rétoriky chytají vládní činitelé. Týká se to třeba koaliční SPD Tomia Okamury, která se snaží jen dohnat to, co ztrácí ponižující pozicí v Babišově kabinetu. Za místo předsedy sněmovny hnutí vyměnilo možné důstojné zastoupení v exekutivě a energičtějšímu Babišovi a Motoristům sobě v otázkách každodenní politiky ani přes výřečnost svého předsedy nedokáže stačit. Sudetoněmeckého sjezdu se strana chytla jako tonoucí stébla, což se projevuje smutnou rétorickou radikalizací předsedy poslaneckého klubu hnutí. Ten už několikrát v souvislosti s útoky na své oponenty v kontextu konání brněnské akce použil vulgární výrazy, což jen dokresluje její úpadek a zoufalou touhu po pozornosti. Tu na sebe ale i přes úpornou snahu SPD, projevenou i parlamentním odmítnutím konání sjezdu, strhávají jiní.
S kritikou se vytasilo i nemálo politiků hnutí ANO, včetně předsedy Andreje Babiše, který konání veselice odsoudil. Své místo v boji si našla i ministryně financí Alena Schillerová, která potřebuje Babišovi permanentně dokazovat, že dokáže doručovat volební výsledky právě na jižní Moravě. Ani její úporná snaha z tématu aspoň něco málo vykřesat před podzimními komunálními volbami však není ničím, co by se dalo české politické kultuře přičíst k dobru. Její postoj navíc ostře kontrastuje s názorem ministra školství Roberta Plagy, který konání „sjezdu smíření“ naopak podpořil. Skutečně catch-all, vyberte si, na co máte chuť. Odsuzující hlasy podobného zvuku pak slyšíme i od koaličních Motoristů.
Své místo na slunci si po volebním výprasku chtějí vydobýt i komunisté, se kterými byla antiněmecká rétorika rovněž dlouho spjata. I oni věří, že by se jim rozdmýchávání nenávisti mohlo hodit jako investice do budoucna. Před volbami se totiž pro všechny nacionalistické politiky stane konání brněnského sjezdu, v té době už dávno zapomenutého, součástí radikální mytologie a příběhu o zlém systému, zlé Evropě, zlém establishmentu. Téma se tím zařadí po bok covidové pandemie, která v originálním balení už nemobilizuje, ale lze ji znovu a znovu zneužívat pro formulaci obecnějších sdělení. Téma pak samo o sobě už nikoho nového nepřitáhne, je ale novou – v tomto případě spíš obnovenou – položkou na obžalobě „polistopadového kartelu“.
Varovné jsou také doklady o tom, že i slova jsou zbraň. Vyhrocená atmosféra měla totiž v minulém týdnu i o víkendu své hmatatelné důsledky. Ne nepodobné těm, kterým evropské společnosti čelily těsně před druhou světovou válkou. Na výlohu Svazu Němců v Chebu někdo v noci na středu nasprejoval červené hákové kříže. Něco podobného se stalo přímo na pietním místě v Pohořelicích u Brna, které je věnované obětem poválečného pochodu smrti. A policie také vyšetřuje výhrůžky útokem na akci samotnou. Byť takové chování zejména vládní politici odsuzují, spojitost mezi burcující rétorikou a těmito činy záměrně upozaďují.
Za pozornost stojí i slovník, se kterým radikální odpůrci pracují. Až děsivě často zde vystupuje pojem „provokace“. Ten je v tomto kontextu převzatý přímo z komunistické propagandy, která desetiletí rámovala veškeré zastoupení sudetských Němců jako aktivity revanšistů, kteří lační po návratu majetků v českém pohraničí. Politici, kteří toto slovo používají, na komunistickou propagandu nepřiznaně navazují docela rádi. Použití stejných slov, která byla součástí ideologicky zatíženého vzdělávacího systému v socialistických časech, totiž zejména u starší generace emocionálně silně rezonuje. Slovo ale zároveň funguje jako obrana, obhajoba vlastní radikální pozice. Když vás totiž někdo provokuje, můžete být v reakci i o něco ostřejší, než je obvyklé. Můžete používat nevšední strategie. A můžete pak vinu za všechno, co způsobíte, házet na „pravé“ původce děje. Tohle slovo během debat o sudetoněmeckém sjezdu použili politici ze všech stran vládní koalice. A zůstává jen řečnickou otázkou, proč třeba antikomunistickým Motoristům jeho opakování vůbec nevadí.
Politici vládní koalice se také snaží za každou cenu oddělovat sjezd od současných česko-německých vztahů. Povětšinou opakují, že ty jsou skvělé a že se nemají s brněnským děním míchat vůbec dohromady. Je to primárně ekonomický pohled, a není tak náhodou, že ho zastávají především politici hnutí ANO. Česká republika je s Německem hospodářsky velmi těsně svázaná, dobře funguje i přeshraniční spolupráce se spolkovými zeměmi, které s námi sousedí. Jedním dechem ale ministryně financí Alena Schillerová i ministr zahraničí Petr Macinka odsoudili, když se prezident Petr Pavel setkal s předsedou bavorské vlády Markusem Söderem. Politici, kteří v předvolebním boji tak moc zdůrazňovali, aby se konflikty řešily formou jednání, debat a společných setkávání, najednou diplomacii odmítají. Zejména u šéfa Černínského paláce je takový postoj ostudný.
Přístup českých nacionalistických politiků, nejčastěji se rekrutujících z vládních řad, má samozřejmě potenciál vzájemné vztahy poškodit. Ne nutně proto, že by bránil vzájemnému obchodu, na který se současná vláda snaží veškerou zahraniční politiku redukovat. Ale proto, že součástí diplomacie jsou i symboly, otevřená a empatická diskuse o historických křivdách a zločinech. Zavírat před takovou debatou brány je krátkozraké a činí to z českých politiků nedůvěryhodné partnery. Vrcholní němečtí politici samozřejmě nebudou české kritizovat drsně a otevřeně. Uvědomují si totiž historickou vinu Německa za válku, která vedla i k poválečnému vyhnání Němců z pohraničí. A proto se značná část z nich dívá i na protesty smířlivě.
Historickou i vysoce aktuální součástí vztahů mezi oběma zeměmi je snaha navzájem si porozumět. Je to ostatně i dlouhodobé poselství aktivit sudetoněmeckého sdružení pod vedením Bernda Posselta. V takovém kontextu však tahá za uši třeba to, jak málo ve skutečnosti někteří zarytí kritici brněnského sjezdu o současném Německu vědí. Zcela mimo realitu zůstávají slova poslance hnutí ANO Tomáše Helebranta, který v nedělním vysílání ČT24 utrousil, že si bavorští politici chtějí účastí v Brně jen vylepšovat domácí obraz, když nejsilnější vládní CDU/CSU zaostává v preferencích za nacionalistickou AfD. Je to nesmysl v celém rozsahu. V Německu, vzdor přání rozvášněných radikálů, sjezd sudetských Němců v Brně příliš velkou pozornost nevyvolává. V Bavorsku, kde jsou aktivity sudetských Němců viditelné ze všech spolkových zemí asi nejvíce, právě Söderova CSU nemá s preferencemi AfD rozhodně takový problém jako CDU jinde v Německu.
Pokud už nějakou pozornost akce v Německu vyvolává, je to především u bavorských politiků, členů AfD, kteří sice sedí v jedné evropské frakci s Okamurovou SPD, ale její přístup ostře odmítají a napadají. Süddeutsche Zeitung, jeden z největších německých deníků, pak vydal článek s titulkem „Česká vláda podněcuje nenávist vůči sudetským Němcům“. Dominantní proud německé debaty téma ale netvoří, proto by případné nahánění politických bodů nikomu zas tak nepomohlo.
Je také v neposlední řadě potřeba zmínit, co nám rozdmýchávání protiněmecké nenávisti říká o české politice. Vládní strany, volebně silné v pohraničí, se rozhodly sbírat laciné body skrz oživení tématu vyvolávajícího strach, místo aby nabídly řešení strukturálních problémů. To je totiž o hodně složitější, komplexnější a přes velkohubé sliby se do toho ve skutečnosti skoro nikomu nechce. To, jak moc koaliční politici využili konání brněnského sjezdu, dává totiž bohužel i „příslib“ do budoucna: řešení těchto problémů od nás nečekejte. Jen to reflektuje obecnou absenci vize v české politice, mezery, po níž jsou vyplněny nesmyslnými identitárními mobilizacemi. Ty nějaké hlasy v lokálních volbách třeba přinést můžou. Dlouhodobě ale nevyřeší vůbec nic.
