Poklad z Potěmkinovy vesnice smrti aneb Příběh bankovek z terezínského ghetta
Začalo to jak nějaký příběh od Roberta Louise Stevensona: při úklidu bytu po předcích jsem našel krabici se starými písemnostmi a odřenou peněženkou zjevně zralou pro popelnici. Uvnitř sice nebyla mapa ostrova pokladů, ale rovnou poklad – peníze a dopisy z terezínského ghetta.
„Moji drazí! Tyto řádky mají býti pro mne zde útěchou a posilou do dalších dnů, do života, který tak těžko snáším. A pro Vás, kteří jste mně vším, obrazem toho, jak jsem žil dosud... Nikdy bych nemyslel, že odloučení od Vás tak těžko ponesu. Není chvíle, abych nemyslel na Vás, co děláte, a prosil Boha, by Vás ochraňoval,“ stojí na jednom z lístků chatrného tenkého papíru s datem 28. březen 1945, který vypadl z potrhané peněženky. Byl v ní společně s dalšími dopisy a svazkem něčeho, co na první pohled vypadalo jako bankovky – ale ve skutečnosti to bylo něco jiného. A dost děsivého.
Konec dobrých časů
Majitel peněženky Ludvík Reiter se narodil roku 1890 ve východočeské Luži nebo Habrech, kde tehdy bylo početné židovské osídlení. Z tamního rodu Reiterů pocházel mimo jiné i konstruktér a stavitel obou pražských lanovek a Palackého mostu, inženýr Josef Reiter (1840 až 1903), který se podílel také na řízení stavby nádraží Františka Josefa I. (dnešní hlavní nádraží) a řadě dalších železničních projektů.
Za Palackého most dostal společně se svým spolupracovníkem Bedřichem Münzbergerem stříbrnou medaili na Světové výstavě v Paříži. Český tisk na mostě tehdy oceňoval především jeho provedení z kamene v národních barvách a vlastenecká sousoší, stavba ale byla zajímavá i prvním použitím potápěčských kesonů u nás při zapouštění mostních pilířů do dna Vltavy.
Josef Reiter také přednášel na pražské technice a publikoval v odborném tisku.
Ludvík tak vysoké ambice zřejmě neměl, a jestli ano, tak do nich zasáhlo vypuknutí světové války. Zabojoval si v ní jako dragoun, v pozůstalosti ale nechybí ani fotografie s kulometem. Utrpěl zranění, a tak se během rehabilitace poprvé dostal do Terezína, který tehdy byl posádkovým městem. Tam potkal Boženu Kosovou, zamilovali se a byla svatba. Sice pak hrozilo, že ještě půjde bojovat na Slovensko proti invazi maďarských bolševiků Bély Kuna, ale s tím Božena nesouhlasila, dokonce prý napsala samotnému Masarykovi, a tak Ludvík zůstal pěkně doma. Krátce nato se jim narodila moje matka.
Pak přišel Hitler
Jestli byl Ludvík někdy členem židovské obce, jestli ji opustil už v mládí, nebo až během známosti s katoličkou Boženou, se neví, ona ale prý měla kvůli svatbě s Židem v církvi problémy. V rodině se traduje, že ji musela opustit, nicméně hluboce věřící zůstala do smrti. Jisté je, že Ludvík se rozloučil s armádou a svým koněm, stal se usedlým úředníkem a vstoupil do Církve československé husitské. V tolerantní Masarykově republice se jim nežilo špatně – jenže pak přišel Hitler.
Co to znamenalo pro Ludvíka, asi není třeba líčit – a ani nevím, co bych líčil, protože doma se o tom nikdy nemluvilo (stejně jako v mnoha dalších stejně postižených rodinách). Ovšem i Božena představovala pro nacisty z rasového hlediska trochu problém. Její matka byla sirotek vychovaný ve statkářské rodině na severu Čech, kam ji údajně v kočáře jezdila navštěvovat jakási dobře oblečená paní – jenže to Boženě osvědčení o árijském původu nenahradilo. Nakonec ji ale nacisté jako árijku zřejmě přece jen brali a právě to Ludvíkovi zachránilo život. Božena se s ním navzdory nemalému tlaku nerozvedla a on jako manžel osoby, která je rasově v pořádku, šel do transportu až začátkem roku 1945.
Už dřív ale museli rodiče pro důstojný život své jediné dcery (a v případě Hitlerova vítězství i pro její záchranu) úředně stvrdit, že Ludvík není jejím biologickým otcem.
Icik Heydrich
Reinhard Heydrich nebyl takový ten typ omezeného nacistického fanatika, co bývají k vidění ve filmech; byl nadprůměrně bystrý, sportoval, pilotoval letadla, měl hudební talent a o politiku se dlouho nestaral. Do NSDAP vstoupil teprve roku 1931 pod vlivem své ženy, a hlavně proto, že jeho kariéra u námořnictva krátce předtím skončila v troskách kvůli milostné aféře.
Díky smrtící kombinaci mimořádné inteligence, hypertrofované ctižádosti a absolutní bezohlednosti raketově stoupal v nacistické hierarchii a už roku 1932 v rámci SS založil stranickou zpravodajskou Bezpečnostní službu (Sicherheitdienst).
Kdo má informace, má moc – a Heydrich, mířící vysoko, věděl, jak s nimi nakládat. Občas se tvrdí, že měl složku kompromitujících materiálů i na samotného Hitlera a dříve nebo později by ho nahradil. Jisté je, že po Heydrichově smrti si oddechli nejen Spojenci, ale i nejeden vysoce postavený nacista.
Pro příběh terezínských „peněz“ je možná významné něco jiného: v dětství malému Reinhardovi spolužáci přezdívali Icik. Nebylo to jen kvůli nadstandardně vyvinutému nosu v jinak vzorně árijské tváři, ale i kvůli babičce s příjmením Süss. Z hlediska psychologie není důležité, jestli šlo o nedorozumění (jak tvrdí většina historiků), nebo jestli všemocný Heydrich později svůj původ upravil, protože v SS i pouhé podezření stačilo na velké problémy. Heydrich měl židovský stín v zádech po celou svou kariéru a v duchu rčení „poturčenec horší Turka“ dělal všechno, aby dokázal, že Židy opravdu nemá rád. S myšlenkou holocaustu sice přišli jiní, vražedně schopný Heydrich se ale stal jejím hlavním inženýrem a nejvyšším vykonavatelem.
Oficiálně Heydricha jmenoval Hermann Göring šéfem „konečného řešení židovské otázky“ v červenci 1941. V září se stal zastupujícím říšským protektorem v Protektorátu Čechy a Morava. A hned v říjnu rozhodl, že před definitivním odsunem Židů z Německa, Čech a Moravy do likvidačních center na východě budou shromážděni v Terezíně, proměněném na ghetto.
O nelidských podmínkách v terezínském ghettu bylo popsáno mnoho papíru – ale až po válce. Během ní se nacistům dlouho dařilo předstírat, že jde o vzornou samosprávnou obec, v níž Židům dělají pomyšlení.
Delegaci Mezinárodního červeného kříže v červnu 1944 předvedli vězni pod hrozbou smrti tak dokonalé představení, že její švýcarský vedoucí Maurice Rossel Terezín světu popsal bezmála jako vzorný skautský tábor. Další taková návštěva se uskutečnila ještě v dubnu 1945 s podobným výsledkem.
Součástí nacistické Potěmkinovy vesnice byla i „banka“ vydávající vlastní „měnu“ – tu, kterou jsem objevil v dědečkově peněžence.
Múzy z ghetta
Kulisy divadla pro oklamání Mezinárodního červeného kříže (a případných dalších návštěv) začali terezínští esesáci připravovat už od roku 1943, kdy se válečné štěstí začalo k třetí říši definitivně otáčet zády. Nacisté chtěli Terezín využít v propagandě, a tak na čas ustaly transporty z ghetta do Osvětimi, ulice dostaly jména, začal vycházet jakýsi časopis, vznikly záhony, park s hudebním pavilónem a dětské hřiště, nechyběla dokonce ani modlitebna.
Součástí Potěmkinovy vesnice byly také obchody a kavárna, což vyžadovalo něco na způsob peněz. Proto vznikla instituce jménem Banka židovské samosprávy, jež předstírala vydávání bankovek. Vznikl tak numizmatický unikát: napodobenina peněz téměř bez směnné hodnoty určená k oklamání lidí odsouzených na smrt i světa, který tomu měl nečinně přihlížet.
Úkolem navrhnout výtvarnou podobu „bankovek“ pověřilo vedení ghetta Franze Petera Kleina, který patří k neprávem opomíjeným umělcům té doby. Narodil se roku 1919 a po vystudování reálky se přihlásil na pražskou Akademii výtvarných umění. Kromě malířství a grafiky se věnoval próze, divadelním hrám a fotografii. Tváří v tvář nacistické hrozbě se pokusil o emigraci do Palestiny prostřednictvím sionistických organizací, ale neuspěl. Kvůli židovskému původu ho vyhodili z Akademie a v prosinci 1941 se ocitl v terezínském ghettu.
Kleinův mimořádný talent mu na čas zachránil život a zajistil snesitelnější podmínky. Pracoval jako grafik tamního Technického oddělení, mohl bydlet se svou ženou i rodiči, volně se pohybovat po všech odděleních ghetta, a dokonce i tvořit; velká část jeho díla se dochovala a stojí za pozornost. Bylo logické, že právě on dostane za úkol vytvořit výtvarnou podobu „bankovek“.
První verze se nacistům nelíbila, údajně sám Heydrich návrh zamítl, protože Mojžíš na grafice vypadá moc ušlechtile. Přesto ani na schválené, druhé verzi starozákonní prorok nevyhlíží nijak špatně. Štočky pro tisk realizoval rytec Jindra Schmidt a na základě příkazu Říšské banky vyrobila tiskárna bankovek v pražské Růžové ulici. Použila při tom kvalitní bankovní papír, ale chybí vodotisk běžný u tehdejších bankovek. Oficiálně platily od dubna 1942 do dubna 1944, ve skutečnosti ale za ně prakticky nebylo co koupit.
Franze Petera Kleina pohltila osvětimská továrna na smrt v říjnu 1944 – podle svědectví spoluvězňů do transportu nemusel, ale nechtěl opustit své blízké.
Epilog ve stínu tyfu
Na přelomu let 1944 a 1945 německé armády už jen ustupovaly a Říši docházely všechny zdroje, přesto fanatičtí antisemité kriticky nedostatkové logistické kapacity nevrhli na bojiště, ale do zabíjení Židů. Z pražského shromaždiště v Holešovicích odjížděl do Terezína jeden transport za druhým a Ludvíkova rodina žila v neustálém strachu, že dojde i na ně. Stalo se tak začátkem roku 1945, kdy nacisté přikročili k likvidaci židovských míšenců, Židů ze smíšených manželství nebo celých takových manželství. A tak se v Terezíně ocitl i Ludvík.
Zatímco svět se už viděl na prahu míru, pro ghetto začalo nejhorší období jeho existence. K obvyklé bídě, šikanování a krutosti dozorců přibyly další hrůzy: z východu sem mířily pochody smrti hnané esesáky prchajícími před sovětskou Rudou armádou. Vysílení ubožáci, kteří je přežili, dál zhoršili hlad a přelidnění – a aby toho nebylo dost, přivlekli s sebou tyfus. Současně vedení Terezína připravovalo fyzickou likvidaci obyvatel ghetta, včetně stavby zařízení pro hromadné usmrcování lidí.
Hrozba vzpoury a rychlý postup spojeneckých armád plán překazily a koncem dubna uprchli sami esesáci. Ale tyfus zůstal a navzdory úsilí lékařů i mnoha dobrovolníků řádil ještě po osvobození. Teprve po 20. květnu se obyvatelé ghetta mohli začít vracet domů (i když někteří uprchli už dřív). Vedlejším důsledkem tyfové epidemie bylo úřední zničení terezínských platidel; nejenže skončily důvody jejich existence, ale mohla také dál roznášet nákazu. Jen malá část skončila v muzeích nebo soukromých sbírkách.
„Moji zlatí, jsem o Vás ve velkých obavách a prosím Boha o pomoc pro Vás,“ napsal Ludvík 9. května 1945. „Sám jsem zdráv a ještě v Terezíně, budu se hledět dostat odtud aspoň do Bohušovic. Nemohu víc psát, dopis veze auto Červeného kříže. Je zde neklidno, stálé nálety na Litoměřice, nejvíc mne trápí starost o Vás.“
Terezínským ghettem prošlo okolo 155 000 osob, z toho více než 87 000 lidských bytostí odtud odjelo v transportech do vyhlazovacích táborů a 35 000 zemřelo přímo v Terezíně. Ludvík Reiter patřil k menšině šťastných, kteří přežili – ale ne na dlouho. Zemřel už o dva roky později na srdeční selhání ve věku pouhých 57 let. Tak jako mnoho jiných dětí ze smíšených manželství i moje matka do konce života trpěla ochromujícími úzkostnými stavy a panickými atakami.
