Absurdní hra o Václava Havla. Kdo má právo hlídat jeho svatyni?
Pokud něco bývalý prezident Václav Havel bytostně nesnášel, bylo to čecháčkovství. To výstižně popsal ve svých pamětech výjimečný literární vědec, spisovatel, překladatel a filozof Václav Černý. Ten považoval za čecháčkovství „neuvěřitelnou směs intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti“.
Nedůstojné osobní spory o uchopení exprezidentova odkazu, které v posledních dnech sledujeme v pražské Knihovně Václava Havla, jež lemují odchody zaměstnanců i movitých sponzorů, jsou příkladem specifické odrůdy čecháčkovství. Ta se projevuje v tom, že ani ti, kdo se Havlovi podrobněji věnují, nechápou, že jeho odkaz a hodnocení jeho uměleckého díla i politické práce nemají mít v rukou jen nějaké vybrané skupiny. A nemá ho mít v rukou ani jeho manželka Dagmar, která si rozvíjení jeho odkazu představuje v jakési nadpozemské a ezoterické podobě. Z čecháčkovství, které se kolem Havla teď roztáčí, musí někdejší dramatik a politik rotovat v hrobě.
Havla by si nikdo neměl přivlastnit. Je to špatná cesta k pochopení toho, co dělal. Důvod je jednoduchý. Byl to jeden z nejvýznamnějších Čechů dvacátého století. Podle toho k němu přistupujme. Patřičně kriticky, s potřebným nadhledem a s elementární snahou zasadit jeho dílo do širšího kontextu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
