Babiš si nasadil pouta a klíč dal Motoristům. Jaká překvapení skrývá koaliční smlouva?
V noci z neděle na pondělí se na veřejnosti objevilo znění nové koaliční smlouvy, kterou následně podepsali předsedové a šéfové poslaneckých klubů budoucích vládních stran. Relativně stručný dokument přináší stranické rozdělení exekutivních postů i vedení sněmovny. Především pak napovídá, jakou dynamiku můžeme očekávat u vyjednávání konkrétních vládních kroků.
Koaliční smlouva je poněkud zvláštní závazek. Právně nevymahatelný dokument spíš než cokoliv jiného signalizuje úmysly hnutí ANO, SPD a Motoristů se dohodnout a spolupracovat v dobré víře. Pokud ji některá ze stran poruší? Na takovou eventualitu pamatuje článek osm této smlouvy, který říká, jak se budou vládní spory řešit. Ve zkratce: Zúčastněné strany si to mezi sebou vyříkají v dohadovacím řízení.
Kromě toho, že už černé na bílém vidíme, jaké konkrétní resorty (zatím bez jmenného obsazení) ta která strana dostane, jsou nejzajímavější pasáží články čtyři a pět, které upravují, jak se vládní strany budou podílet na legislativním procesu. Článek čtyři praví, že důležité zákony, jako je rozpočet, volební zákony a ústavní zákony, budou předkládány pouze jako návrhy „koaličně dohodnuté“ se souhlasem předsedů všech stran a všech členů vlády. Pak se tu objevuje termín „věc zásadní povahy“. Tím může jakákoliv strana označit jakýkoliv projednávaný materiál. K jeho schválení vládou je pak potřeba hlasů nadpoloviční většiny členů vlády z každé koaliční strany.
Koaliční okovy
Tato na první pohled nevinně působící formulace dává jasnou možnost blokovat jakýkoliv vládní návrh i minoritním vládním stranám. U SPD se netřeba bát vytáček. Jejich ministři budou „odborníci“, kteří nemají s jejich poslaneckým klubem a stranickou strukturou vůbec nic společného. Jak jsme již psali mnohokrát, jsou to lidé spíše dosazeni Andrejem Babišem než Tomiem Okamurou. A vzhledem k tomu, že ve vládě jako takové neusedne žádný straník ani člen klubu SPD, je vliv této strany na navrhovanou vládní legislativu vyjma těch nejdůležitějších věcí, které musí „odklepnout“ předseda Tomio Okamura, v podstatě nulový.
Naopak je v koaliční smlouvě výslovně uvedeno, že za výkony ministrů zodpovídají strany, za něž byli nominováni. Když tedy například uvažovaný ministr zemědělství Martin Šebestyán, který je formálně vzato nominant SPD, ale prakticky je to Babišův člověk, bude jako jindy v minulosti obhajovat nelegální vyplácení dotací pro Agrofert, bude se vláda v duchu koaliční smlouvy pokoušet veškerý tlak směřovat na SPD.
Opět se tu projevuje mocenská disproporce. I když mají Motoristé méně mandátů než SPD, vycházejí rezortně i procedurálně lépe. Stále jim má patřit ministerstvo zahraničních věcí a další tři ministerstva k tomu. Všechny budou obsazovat svými poslanci. Ona klauzule o „věci zásadní povahy“ jim vyloženě hraje do karet.
Díky ní možná někdy dojde na jejich heslo z kampaně, že „pohlídají Babiše“. Mají k tomu nyní celkem jednoduchý procesní nástroj, který umožňuje smést jakýkoliv návrh, jenž by se jim nelíbil, aniž by u toho byly nějaké velké cavyky na plénu. Návrh se totiž z jednání vlády ani nedostane ven, nebude-li schválen většinou motoristických ministrů.
Je nakonec otázka, jak moc si bude Andrej Babiš lámat hlavu s tím, co má napsáno v koaliční smlouvě a co mu Motoristé budou a nebudou chtít dovolit předkládat sněmovně. Pokud bych si měl tipnout, nebudou ani tak předmětem usmiřování ve zmíněném dohadovacím řízení rozpory v legislativě, jako spíš odstavec jedna článku sedm koaliční smlouvy, totiž že se strany zavazují k nepřekvapování koaličních partnerů. Vzhledem k povaze Andreje Babiše a fantasknímu pojetí programového prohlášení totiž jeho vláda bude jedno překvapení za druhým, a to nejen pro koaliční partnery, ale pro nás pro všechny.
O programovém prohlášení vlády a koaliční smlouvě jsme mluvili v podcastu Padni komu padni:
