Osobní vzpomínka na kardinála Duku: Nikdy se nebál říct svůj názor. Za to dnes pochvaly nesklidíte
O zemřelém Dominiku kardinálu Dukovi zazní mnoho protichůdných slov. Jedni ho vynášejí do nebe, další ho za jeho některé názory posílají do pekla. Ať už si o něm myslíme cokoli, Duka byl výraznou a významnou postavou naší společnosti, vyčníval z davu. Přidávám k němu několik osobních vzpomínek, protože si myslím, že společně se svým předchůdcem na postu arcibiskupa pražského a primase českého Miloslavem kardinálem Vlkem a Tomášem kardinálem Špidlíkem patřil Dominik Duka k velké trojce našich církevních představitelů po listopadové revoluci.
Nejdříve čtyři osobní zážitky.
Desátého dubna 2010 jsem se zúčastnil intronizace Dominika Duky v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, když se stal pražským arcibiskupem. Hovořil o do té doby pořád nevyřešených a velmi citlivých právních a majetkových otázkách mezi církví a státem i o tom, jak by církev měla lépe oslovovat mladé lidi. Mezitím na mobilech přítomných naskočila šokující zpráva – při leteckém neštěstí (někteří si dodnes myslí, že to byl atentát) v Rusku zahynul polský prezident Lech Kaczyński. Duka neobyčejně pohotově dokázal zakomponovat do svého projevu i několik vět ke Kaczyńskému. A když pak rozdával hostie, dostalo se i nás nevěřící, což jsem bral z jeho strany (tedy přímo z jeho ruky) jako zvláštní, ale skvělé gesto.
Několik měsíců předtím, konkrétně v neděli 27. září 2009 mi byla nabídnuta ojedinělá možnost letět ráno malým letadlem s některými členy České biskupské konference do Brna, kde se na tuřanském letišti konala bohoslužba, kterou celebroval samotný papež Benedikt XVI. Pár metrů přede mnou seděl v letadle Dominik Duka. Byl jsem obklopen v malém prostoru vrcholnou katolickou církevní mocí, byl to let, jaký se už nebude opakovat.
Dělal jsem s kardinálem Dukou, ještě v době, kdy kardinálem nebyl, několik rozhovorů. Seděli jsme u toho vždy jenom my dva. Panovala mezi námi důvěra. Přestože veřejnost měla vždy dojem, že Duka říká některá ostrá a kontroverzní vyjádření (někdo to tak bral vždy), při našich interview byl opatrnější, přemýšlivější, dával si hodně záležet na přesnosti toho, co řekne. Pokud neměl k někomu důvěru, neřekl v podstatě nic nového. Otevřenější byl až tehdy, když zjistil, že ten druhý chápe, co vlastně chce sdělit. V tomto směru jsme spolupracovali dobře.
Dominik Duka a jeho spolupracovníci kdysi pořádali setkání s novináři, řečeno trochu nadneseně to byly jakési večírky, na kterých jste si mohli s kdekým povídat. Duka snesl i nějaký ten vtip, působil uvolněně, a to byl hned „jiný člověk“.
Vraťme se ale k věcem obecnějším.
Předně: za dob komunismu to byl člověk velmi statečný. Nekolaboroval s režimem jako někteří jiní kněží. Některé věci dělal v utajení a odporná totalitní moc se mu mstila. V letech 1981 a 1982 dokonce seděl ve vězení v Plzni na Borech. Za postoje v dobách nesvobody si zaslouží zemřelý kardinál vysoké ocenění.
Mimořádně záslužnou činnost například vykonal, když byl iniciátorem českého překladu Jeruzalemské bible, který se tvořil od roku 1980. Spolu s Františkem Xaverem Halasem, což byl první český velvyslanec u Svatého stolce a syn slavného básníka Františka Halase, byl hlavním překladatelem právě Duka. Také napsal a publikoval mnoho odborných teologických textů, ale o tom široká veřejnost moc neví.
Někteří věřící, kněží, ale i laici a politici, kteří s Dukou nesouzněli, mu vždy vyčítali, že má příliš blízko z politické moci. Že se k ní dokonce lísá. Vycházeli z toho, že dokázal dobře komunikovat (to na rozdíl od svého předchůdce Miloslava kardinála Vlka, který byl často hodně nekompromisní) jak s prezidentem Václavem Havlem, tak s jeho nástupci Václavem Klausem i Milošem Zemanem. Co je ale na tom zvláštního? Primas český a významný představitel katolické církve přece má komunikovat s vrcholnými politiky, přestože ti zastávají různé ideologie. Je to jeho práce. Současná církev nežije ve vzduchoprázdnu.
Dominik Duka byl také části veřejnosti hlasitě kritizován pro své některé názory. Například když odmítal manželství pro všechny, měl výhrady k postojům LGBT menšiny, ale kdysi se opřel i do odborářských demonstrací apod. Bylo to také v poslední době vnímáno, že vysoký církevní hodnostář je ve víru takzvaných kulturních válek. Duka byl ale ryzí konzervativec, na rozdíl od těch, kteří si na to často dnes módně hrají. Pokud někdo očekával, že to může být někdy jinak, tak je velmi naivní a vůbec nepochopil, na jakých základech myšlenky a názory kardinála vyrostly a jak pevně v něm zakořenily.
Spekulace a diskuse v posledních letech vyvolaly i některé informace ohledně převodu církevního majetku, ve kterých měla figurovat i osoba Dominika Duky. Ovšem v tomto případě nebyla podána žádná žaloba proti převodu, ani nebylo zahájeno žádné řízení o protiprávním převodu. To, zda byl v tomto případě Duka osočen právem či neprávem, ať vyřeší příslušné orgány. Pokud je co vyšetřovat.
V některých věcech jsem s Dominikem Dukou nesouhlasil. Což je naprosto běžné, že lidé mají různé názory. Není to nic, proč by neměli spolu dál mluvit a věci si vyjasňovat. Nechci se v den jeho skonu ani uchylovat k frázi, že „o mrtvých jen dobře“, to mi přijde hodně málo při hodnocení barvité osobnosti, jakou Duka bezesporu byl.
V každém případě byl Dominik kardinál Duka výrazná postava poledních desetiletí české historie. Za komunismu byl statečný. Po revoluci byl někdy nesmlouvavý, pevně stál za svojí vírou, ať už jí bereme z hlediska náboženského či jako civilní postoj. Pro mnohé se stal nepřijatelným, protože nikdy neopustil své konzervativní názory. Byl výrazný. Byl aktivní. Dokázal být i milý a vtipný, někdy na někoho zase popudlivý. Někdo ho chválí, někomu leží v žaludku. Zemřelý kardinál se ale výrazně zapsal do moderní české historie, a to se nepodaří každému církevnímu představiteli. Vlastně se to za posledních sto let podařilo jen několika jedincům. Moje hodnocení – jemné plus.
